Ve svobodě člověka však nejde jen o to či ono, nýbrž o celek, o to, co je nepodmíněné; rozhoduje se zde o smyslu člověka a jeho světa. Ve svobodě je člověk postaven před nárok, který se ho absolutně týká. Svoboda se proto nemůže spokojit s pouhým pohybem vzhůru a dolů, se stálým vznikáním a zanikáním.
Právě ve své absolutní otevřenosti vyžaduje svoboda konkrétní rozhodnost. Právě tím, že se člověk absolutně váže, se osvobozuje od toho, že se stane obětí okamžiku; právě tím, že se osvobozuje od otroctví bezcílně těkajících pudů, stává se svobodným pro cíle, které si svobodně zvolil.
Svoboda starých mládenců, která chce zůstat stále otevřená a nikdy se neváže, proto není vrcholem svobody, nýbrž její směšnou a žalostnou karikaturou. Svobodu můžeme definovat jako schopnost toho, co je definitivní.