Povolání, osobní naplnění, spokojenost: Psychologie štěstí

Psát o štěstí nebo osobní spokojenosti a radosti z práce v jednom krátkém článku zavání zjednodušením. Přesto psychologové opakovaně odhalují několik stále stejných podstatných faktorů štěstí a osobní naplněnosti. Nebudu předkládat žádný výčet pravidel úspěšného života. Zamyslíme se jednoduše nad tím, co asi všichni ve skrytu mysli dobře chápeme.

Teorie štěstí

Odpověď na to, zda nám vhodné povolání či zaměstnání přinese štěstí, záleží do značné míry na tom, co jako štěstí chápeme. Pokud od své volby povolání a pracovní role očekáváme konstantní vnitřní spokojenost, neustálý příliv příjemných emocí, nadšení každé ráno při zazvonění budíku a už hlavně žádné stresy a konflikty, pak je naše představa samozřejmě naivní a v takovém smyslu nám naše povolání nepřinese spokojenost nikdy. Nejen proto, že to není reálně možné – protože to, co je důležité, s sebou vždy přináší stres, konflikty a obtížné situace. Ale i proto, že aktuální prožívání a aktuální emoce jsou jako faktory štěstí a osobní naplněnosti často přeceňovány. Tím nechci říci, že nejsou důležité. Ale pokud by byly jedinými důležitými faktory, pak by nejšťastnější na světě měl být člověk, který se často popadá za břicho při sledování komedií, načež se pohrouží do kachničky se zelím, kterou miluje. A to by bylo příliš jednoduché.

Aktuální prožívání a aktuální emoce jsou jako faktory štěstí a spokojenosti často přeceňovány. Pokud by byly jedinými důležitými faktory, pak by měl být nejšťastnější člověk, který se popadá za břicho při sledování komedií, načež se pohrouží do kachničky se zelím, kterou miluje. To by bylo příliš jednoduché.

Se svými klienty často provádím experiment, který lze ve stručnosti popsat takto – představte si ve své osobní historii některý okamžik či etapu, kdy jste byl hodně spokojený, kdy jste měl pocit životního naplnění a štěstí. A nyní si vybavte všechny problémy, konflikty a starosti, které jste v tomto období měl – konflikty s kolegy, problémy s termíny, hádky, strachy… Samozřejmě se tyto vzpomínky vybavují těžko, nejen proto, že naše paměť je omezená, ale i proto, že v rámci jevu tzv. vzpomínkového optimismu máme tendenci zapomínat na těžkosti, které doprovázely situace, které zpětně hodnotíme jako pozitivní. Pokud se to však povede, pak jsou klienti často velmi udiveni tím, že si postupně vybaví velké množství takových vzpomínek a uvědomí si, že nepříjemné události či negativní pocity zažívali stejně jako v jiných obdobích. Jiní dokonce udávají, že když tuto etapu srovnají s obdobím, které naplněné nebylo a kdy prostě čas tak trochu “utloukali”, pak si vlastně vzpomenou na více příjemných chvil, které v tomto období “utloukání” zažili.

To je zvláštní. Zdá se, že pokud máme naplnění, cíl a smysl před sebou či okolo sebe, jsme ochotni vstupovat do obtížných situací, zažívat stresy a strachy, ale přesto zpětně hodnotíme toto období jako velmi uspokojující, daleko více, než období, kde jsme třeba žili “spíše příjemným, nestresujícím se životním stylem”, ale ve kterém si nemůžeme vzpomenout na žádné důležité výsledky či naplnění, které by takové období doprovázelo. Je nám tedy jasné, že pro definici štěstí a pocit spokojenosti potřebujeme něco více, než pouze aktuální prožitek pozitivní emoce.

Seligmanova teorie štěstí

Jeden z nejslavnějších amerických psychologů současnosti, Martin Seligman, je autorem teorie štěstí a dlouhodobé životní spokojenosti, kterou na základě mnoha psychologických výzkumů formuloval do jednoduché koncepce. Pocit životního štěstí a naplněnosti podle ní ovlivňuje pět faktorů, které lze vyjádřit akronymem PERMA (česky “stálý”). Všech pět faktorů se přitom vzájemně doplňuje a ovlivňuje – žádný nefunguje izolovaně a pouze sám o sobě. Pro názornost zde uvádím i příklady opaků těchto faktorů.

  • P – pleasure, positive emotions. Životní styl, který zahrnuje časté příjemné chvíle, pocity uspokojení, pocity plynutí (flow), úspěchu, radosti z výsledků, pocity dobře odvedené práce, dobré komunikace s ostatními, prožívání hodnotných vztahů, dobrý pocit z pomoci druhým apod. Opakem je prázdnota, negativismus, neschopnost se nadchnout a radovat.
  • E – engagement, involvement. Tato slova můžeme přeložit jako zahrnutí, závazky, zaneprázdnění, angažovanost. Tento faktor zahrnuje činorodost a pracovitost, časté využívání svých silných stránek a talentů, věnování se oblíbeným a užitečným činnostem, vstupování do závazků, stanovování a plnění cílů, snahu o prospěšné výsledky a provádění aktivit, které směřují k plnění závazků a zodpovědností. Opakem je lenost, nečinorodost, omezení aktivit a závazků na nejnutnější míru.
  • R – relationships – vztahy. Vztahy, které jsou hodnotné, pozitivní, nedestruktivní a smysluplné ovlivňují všechny ostatní zde popsané faktory. Měli bychom si vždy uvědomovat, že jsme jak pasivními účastníky vztahu (“žijeme vztah”), tak jeho aktivními tvůrci, kdy jej můžeme ukončit, změnit či nastolit nové vztahy, je-li to užitečné. Opakem je izolace a osamocení.
  • M – meaning – smysl. Aktivity, činnosti a prožitky, které doprovázejí ostatní zde popsané faktory, směřují k nějakému smyslu, mají pro nás nějaký význam a důležitost, která přesahuje pouze uspokojení základních potřeb. Ve svém fungování vidíme přesah, smysl, hodnotu (“něco po nás zůstane”, “pomáháme ostatním”, „realizujeme svůj potenciál“, “dobře vychováme děti” “máme účast na něčem, co nás přesahuje” “vytváříme hodnotné”). Opakem je pociťovaná prázdnota a bezesmyslnost, zaměření pouze na osobní zisk, základní potřeby a individuální prospěch.
  • A – achievement – dosažení, úspěch. Abychom zažívali ve své práci smysl a pozitivní emoce, musíme se našim aktivitám nejen věnovat, ale musíme také aktivně dosahovat cílů. Musíme za sebou vidět výsledek, konkrétní užitek, jasné řešení, ke kterému jsme pomohli. Musíme mít pevnou vůli a schopnost překonávat neúspěchy, musíme být odhodlaní a nezdolní, abychom těchto výsledků dosahovali i přes překážky. Opakem je věčná váhavost, neschopnost se rozhodnout a dosáhnout něčeho, bázlivost, strach, rychlé vzdání se.

Štěstí je to, co si o něm vyprávíme

Další zajímavý a důležitý přínos v chápání faktorů naplněného života představuje skupina tzv. narativních psychologických teorií. Upozorňuje nás, že důležitým činitelem osobní spokojenosti není jen fakt, jak jsme danou životní etapu či zaměstnání prožili, ale také to, co si o této etapě (aktuálně či zpětně) vyprávíme, jak si ji vysvětlujeme. Jaký příběh zkonstruujeme. Jaké vzpomínky považujeme za důležité.

Co toto aktuální “vysvětlování” a zpětné vzpomínání a vyprávění ovlivňuje? Je to samozřejmě naše osobnost a naše charakterové a temperamentové vlastnosti: Někdo má tendenci každý úspěch připisovat sobě, jiný zase ve všem vidí osud. Perfekcionista vidí výkon na 90% jako osobní tragédii, člověk, který si nevěří, vidí v mnohem slabším výkonu 40% životní zázrak… V našem vzpomínání i popisu situací však hraje roli ještě jedna důležitá věc: smysl, které tomuto vyprávění dáváme na základě výsledků, k nimž tato naše činnost či životní etapa vedla.

Jak upozorňuji výše, často máme tendenci vnímat období, které vedlo k nějakému úspěšnému cíli, jako období “šťastné” a zapomenout na vše obtížné. (Proto dnes tolik důchodců vzpomíná na období totality jako na období šťastné – není to proto, že by všichni nutně lepili známky do stranických knížek, milovali fronty na mandarinky a šeď primitivismu. Je to proto, že to byla doba, kdy měli malé děti, kdy žili šťastné vztahy, kdy dosáhli mnohého pěkného…. Zobecnění těchto pocitů i na vše ostatní, co nás v té době obklopovalo, nazývají psychologové právě jevem vzpomínkového optimismu.) Pro naši osobní praktickou psychologii by to mělo znamenat, že bychom se měli věnovat úkolům, aktivitám a činnostem, které budou vést k hodnotným a důležitým výsledkům spíše než těm, které budou “prostě fajn” a které budou přinášet okamžité pozitivní pocity, protože v našem vzpomínání a zpětném vyprávění (které vždy ovlivňuje také prožívání a vyprávění aktuální) často “účel světí prostředky” a na obtížné zapomínáme.

Pro naši osobní praktickou psychologii by to mělo znamenat, že bychom se měli věnovat úkolům, aktivitám a činnostem, které budou vést k hodnotným a důležitým výsledkům spíše než těm, které budou “prostě fajn” a které budou přinášet okamžité pozitivní pocity, protože v našem prožívání často zpětně “účel světí prostředky” a na obtížné zapomínáme.

Vzpomínkový optimismus se objeví právě tam, kde vidíme, že daná věc (či oběť) měla z dlouhodobějšího hlediska smysl a význam, kdy jsme pomocí obtíží dosáhli určitých výsledků. Může to být například rozhodnutí rozšířit si při práci vzdělání a prožít nemálo dlouhých chvil nad učebnicemi (kdy kolegové jdou na pivo), při překonávání únavy (kdy manželka relaxovaně kouká na televizi) a vnitřním častování se invektivy, když o slunném víkendu sedíme na přednášce, kdežto ostatní se koupou… Jenomže jinak se nám o tomto období bude vyprávět, když získáme odbornost, po který celý život toužíme a která nám umožní věnovat se oboru, který nás láká. Pak řekneme zpětně “stálo to za to” a toto období budeme vnímat s odlišným akcentem…

Stručně řečeno – i obtížnou a nesnadnou životní etapu, povede-li k hodnotným cílům, budeme zpětně hodnotit jako smysluplnější, než životní etapu naplněnou malými slastmi, která nepovede k ničemu důležitému. Toto zpětné hodnocení pak samozřejmě vždy ovlivní také náš aktuální pocit štěstí a naplnění. Spokojený osmdesátník není šťastný jen proto, že úspěšně prožil konkrétní den, ale možná především proto, že má pocit štěstí a naplněnosti z věcí, které vykonal v celém svém životě, z věcí, na které může být hrdý a ze zkušeností a moudrosti, kterou díky tomu získal.

Není to výše mzdy, počet podřízených ani počet pochval od mého nadřízeného, co nakonec rozhodne o tom, zda budu svůj profesní život prožívat a hodnotit jako naplněný a šťastný.

Pro hledání povolání a pracovního naplnění je to důležitý imperativ, který říká: není to výše mzdy, počet podřízených ani počet pochval od mého nadřízeného, co nakonec rozhodne o tom, zda budu svůj profesní život prožívat a hodnotit jako naplněný a šťastný. Bude to odpověď na otázku “jaký to má smysl”, “k čemu to vede” a “co hodnotného za sebou vidím”, co bude spolurozhodovat o tom, zda je můj život naplněný a spokojený. A že je velmi obtížné, ba spíše nemožné vidět smysl v něčem, co nás nebaví, vidět hodnotu v něčem, co není v souladu s našimi hodnotami, či snažit se úspěšně vytvářet něco, k čemu nemáme talent a osobnostní předpoklady, je jistě nasnadě.

Vyhnutí se neúspěchu je vyhnutím se štěstí

Tvrdí se, že lidé na sklonku života daleko více litují věcí, které neuskutečnili a po kterých toužili, než věcí, které uskutečnili špatně, v nichž chybovali a byli neúspěšní. Chybu totiž můžeme napravit. Můžeme se z ní poučit. Můžeme dokonce zjistit, že byla extrémně důležitá, protože nám dala varování či nový směr. S obtížemi můžeme zápasit, s neúspěchem máme důvod k přemýšlení. Bez chyb či neúspěchu dokonce není možné zažít úspěch či dosáhnout něčeho podstatného.

Každé dítě stokrát spadne, než se naučí chodit a jeho pády jsou nejen důležité, ale jsou přímo prostředkem učení se držení rovnováhy.

Každé dítě stokrát spadne, než se naučí chodit a jeho pády jsou nejen důležité, ale jsou přímo prostředkem učení se držení rovnováhy. Pilot formule 1, který nikdy nevyletěl z dráhy, nezná rychlost a indikátory, které jej upozorní, že je na hranici svých možností. Člověk, který nikdy nikoho nezklamal, se bude chovat bezohledně, protože nemá zkušenost, že svým chováním může někoho zklamat. Chyby jsou tedy nejen důležité zkušenosti, ale jsou neoddělitelnými a zásadními faktory při dosahování úspěchů a také základním předpoklady naplněného a seberealizujícího se života. I proto jich v dlouhodobém horizontu, když přijdeme na smysl a význam, který pro nás mají, skutečně litujeme jen málokdy.

Ovšem věcí, do kterých se nikdy nepustíme, i když po nich toužíme a víme, že jsou pro nás důležité, věcí, kterých se obáváme nebo které nám “něco brání” uskutečnit, těchto věcí můžeme posléze skutečně a pouze – litovat. Protože jsme se nerozhodli tyto věci uskutečnit. Nemáme tedy ani zkušenost, že jsme danou oblast prozkoumali a třeba zjistili, že pro nás není vhodná. Máme jenom představu, jaké to mohlo být, často nerealisticky idealizovanou fantaziemi snění za bílého dne, neboť z křesla je vše růžovější než ve skutečnosti. O to více je však naše lítost hořká. V takové lítosti oplakáváme nejen možnosti, které se nám nikdy neukázaly. Litujeme obraz, o kterém dost dobře tušíme, že jsme jej mohli naplnit, ale neměli jsme k tomu odvahu. Oplakáváme svůj talent, který jsme zakopali někde na poli, buď z lenosti, nebo strachu, tak aby se mu nic nestalo a aby byl ukryt před krutostí a nejistotou světa, před hrozbami neúspěchů, obtížemi chyb a nutností potýkat se s nerozhodností, strachem nebo nevírou, která je s naplňováním talentů těsně spjata.

Naše konečná a nejhlubší lítost totiž nakonec nepramení z uvědomění, že jsme nerealizovali svůj talent, ale z poznání, že jsme jej před sebou ukryli s přesvědčením, že je to to nejlepší, co pro něj i pro sebe můžeme udělat.

Významný český výtvarník Jiří Trnka prohlásil, že když má člověk talent, má k tomuto talentu také povinnost. A to neplatí pouze pro úzké chápání talentu uměleckého, ale pro jakékoli naše silné schopnosti a předpoklady. Naše konečná a nejhlubší lítost totiž nakonec nepramení z uvědomění, že jsme nerealizovali svůj talent a nevyužili schopnosti, které nám byly dány, ale z poznání, že jsme jej ukryli s přesvědčením, že je to to nejlepší, co pro něj i pro sebe můžeme udělat.

Snad nikdo tuto situaci nevystihl lépe, než Marianne Williamson:

“Our deepest fear is not that we are inadequate. Our deepest fear is that we are powerful beyond measure. It is our light, not our darkness that most frightens us.” // “Náš nejhlubší strach není v tom, že jsme nedostateční. Náš nejhlubší strach je, že jsme nadmíru schopní. Je to naše světlo, nikoli naše temnota, které nás nejvíce děsí.”