Osobní analýza – důležitý předpoklad v hledání povolání

Abychom zjistili, kudy se vydat dále, je třeba vědět, kam chceme směřovat. A otázka po směřování nemůže být nikdy zodpovězena, pokud nevíme, kdo se vlastně na cestu vydává.  Čeho je dobré si přitom všímat, o tom pojednává tento článek.

K nalezení vhodného osobního povolání a pracovní role je potřeba přemýšlet o třech zásadních oblastech – vnější situaci, osobní zkušenosti a vlastní osobnosti. To není pochopitelně zdaleka tak jednoduché, jak snadno se o tom píše. Nejedná se o žádnou povrchní technickou analýzu, který bychom mohli zvládnout na dvou listech papíru.

Sebepoznání je celoživotní proces

Sebepoznání a zpracování vlastních zkušeností, jakož i vytváření zkušeností samotných, je proces dlouhodobý a celoživotní. Často až ve zralém věku docházíme k ucelenějším náhledům na svou osobnost, temperament nebo vztahové vzorce. Proto samozřejmě není kompletní a dokonalá osobní analýza podmínkou životních nebo profesních rozhodnutí. Bylo by pošetilé a nerozumné čekat na moudrý věk seniora, kdy již budeme mít patřičný náhled a sebezkušenost, abychom se rozhodli, co nás v životě skutečně naplňuje. To by však nemělo být v žádném případě zdůvodněním či výmluvou, proč se sebepoznání nevěnovat vůbec. Právě naopak. Je to přesně stejná situace jako s výběrem partnera. Na typické vzorce, preference a zjištění toho, co je v partnerství podstatné a nepodstatné, také velmi často přicházíme až v pokročilejším věku – to ale neznamená, že hledání partnera odkládáme až na tento věk. Naopak – jsou to právě naše různorodé, opakované a zpracované zkušenosti (s různým typem partnerů, s úspěchy a neúspěchy v této oblasti), které jsou předpokladem našeho dalšího poznání a rozhodování v této oblasti.

Proměnlivost a stálost v osobní analýze

Podobně bychom měli postupovat také s tázáním a hledáním v oblasti povolání. Naše sebepoznání by mělo být živým a otevřeným systémem, který na jedné straně vytváříme na základě introspekce, zamýšlení se sama nad sebou, ale také pomocí různých cílených psychologických metod sebezkoumání, které mohou tuto cestu velmi urychlit. Na straně druhé jej pak doplňujeme specifickým rozhodnutím, jednáním a vstupováním do nových rolí a nových životních situací, zažíváním nových zkušeností, jejich zpracováním a tázáním se, co nám tyto zkušenosti v rámci našeho sebepoznání přinášejí. A tak postupně zpětně upravujeme či potvrzujeme svůj sebeobraz podle toho, do jakých nových vnějších i vnitřních situací vstupujeme, jaké životní fáze se před námi otevírají, či jaké zkušenosti právě prožíváme. Výsledný obraz není nikdy neměnný – tak jako budeme akcentovat jiné charakteristiky partnera ve svých osmnácti letech a jiné v šedesáti – podobně budeme vidět a chápat podstatné stránky své osobnosti jinak v odlišných dobách.

Naše sebepoznání by mělo být živým a otevřeným systémem, který na jedné straně vytváříme na základě introspekce, zamýšlení se sama nad sebou … na straně druhé jej pak doplňujeme specifickým rozhodnutím, jednáním a vstupováním do nových rolí a nových životních situací a tázáním se, co nám tyto zkušenosti v rámci našeho sebepoznání přinášejí.

To je ovšem v pořádku. Taková proměna odráží jednak reálnou změnu naší osobnosti – skutečně se měníme a skutečně se proto vidíme jinak. Odráží také vývoj a prohloubení sebepoznání. A do třetice odráží specifičnost či závažnost určitých fází či témat, která jsou v dané době důležité a na které se soustředíme (neboť často se stáváme tím, na co se soustředíme). Pokud se nacházíme v životní fázi, kdy je pro nás důležité najít životního partnera, budeme s citlivostí a velkou mírou vnímat všechny své osobnostní charakteristiky, které se týkají tohoto tématu; pokud naopak ztratíme práci, bude naše sebeanalýza plná spíše našich pracovních a profesních vlastností a předpokladů…

Model osobní analýzy

Sebeobraz je tedy stejně dynamický a občas obtížně uchopitelný, jako život sám. Přesto jsme konkrétní bytosti s konkrétní individualitou, která má své zkušenosti a svou osobnost, své preference a své talenty – a i přes změnu a výše popsanou dynamiku můžeme často odhalit a dotknout se témat stabilních, opakujících se, typických. Právě o ty bychom měli opřít své rozhodování v oblasti životního stylu a povolání nejvíce. Měli bychom si všímat témat, vlastností, preferencí a specifik především v následujících kategoriích:

  • Vize, poslání a životní hodnoty – co chceme, co je pro nás zásadní a důležité, čeho chceme dosáhnout – v jakých oblastech, s jakými hodnotami a jakým způsobem, v jakých rolích.
  • Cíle a nápady – co konkrétně chceme dosáhnout, jak konkrétně naplnit své hodnoty, talenty a vizi. Je dále dobré rozlišit, co zatím vnímáme jako cíl možný, ale který nutně nemusíme realizovat (idea, nápad), a co je cíl, pro který jsme se již rozhodli a ke kterému reálně směřujeme (pro nějž jsme tedy učinili závazek a rozhodnutí).
  • Zájmy a vše co nás baví a těší – jaké aktivity, činnosti, situace nám přinášejí zápal, vášeň, nadšení, radost.
  • Talenty a silné stránky – co nám jde, pro co máme talent, co je naší předností (ve vztahu k ostatním lidem), co jsou naše nejvýraznější schopnosti (ve vztahu k jiným našim schopnostem).
  • Vzdělání, dovednosti, znalosti – co víme a známe, v čem máme přehled, co jsme se naučili (a taky kde nám vzdělání a znalosti chybí, co bychom si rádi doplnili).
  • Potřeby a hodnoty – co potřebujeme, co musíme mít/prožívat, abychom byli spokojení.
  • Motivátory, zdroje energie, vzory, smysl – co nás motivuje, co nás nabíjí, kde hledáme smysl, kdo je náš vzor, k čemu vzhlížíme, v jakých situacích se cítíme silně, kde se cítíme, že “tam patříme”, co rádi sledujeme, v čem rádi pobýváme.
  • Úspěchy, zkušenosti, neúspěchy – co se nám povedlo/co se nepovedlo, jaké máme zkušenosti, jaké byly významné momenty v našem životě, čemu jsme se věnovali dříve (včetně dětství, dospívání) a co nám to přinášelo, co to o nás říkalo…
  • Životní styl – jakým způsobem chceme žít, jaký styl života je pro nás uspokojující (nalezení vlastní pozice v nejrůznějších polaritách životního stylu jako jsou změna x stálost, tradice x modernost, kreativita x tradiční hodnoty, komplexnost x jednoduchost, svoboda x závazky, město x vesnice, ČR x zahraničí atd atd.).
  • Osobnostní polarity, osobnostní a temperamentové vlastnosti, podosobnosti – jako kdo chceme žít, co můžeme očekávat od svých reakcí, jaké stránky se v nás objevují, které polarity, podosobnosti nebo role musíme zohlednit, abychom byli spokojeni nebo abychom se plně vyjádřili.
  • Negativní mapa, mapa nechtěného – jak nežít, co je v rozporu s našimi hodnotami a životním stylem, co nás nenaplňuje, čemu se chceme vyhnout, jak to poznáme, jak se tomu vyhneme.
  • Slabé stránky – co rozvinout, co jsou naše největší překážky v dosahování naplněného života, které můžeme a chceme změnit; co jsou naopak slabé stránky, s nimiž se chceme či musíme smířit (pamatujíce na Hrabalovo motto na lístečku z čistírny: “Některé skvrny nelze vyčistit bez porušení podstaty látky.”)
  • Prostředí – kde a s kým žít, v jakém typu komunity žít, jakými lidmi se obklopovat (jaké mají hodnoty, co vyznávají, co je pro ně důležité, jak se mnou jednají, jaké očekávání ode mě mají, jak mě podporují), jaké požadavky a potřeby naše okolí má (jaké máme závazky, co dáváme a přinášíme svému okolí, co mu chceme přinášet, jaké máme role vůči svému okolí, jak jsme vnímáni)

Naše poznání v uvedených kategoriích se tvoří postupně, tak jak získáváme nové zkušenosti a s těmito zkušenostmi své poznání dále měníme nebo utvrzujeme. Ne vždy jsme proto schopni vyčerpávající či konzistentní odpovědi nebo dokonalého náhledu ve všech z nich. Přesto bychom však měli mít (a to už od dob dospívání) všechny tyto kategorie na zřeteli – sledovat jak jejich obsahy, tak naše rozhodnutí s nimi spojené, a v neposlední řadě také jejich proměnu. Většina lidí tak činí spíše na intuitivní, implicitní úrovni. To je v pořádku. Je však také vhodné, pokud čas od času takovému rozvažování věnujeme vědomý prostor, pokud jej učiníme explicitním, pokud se mu skutečně věnujeme – třeba tak jako své práci.

Jako každý psychologický model, i tento je pouze pomůckou, určitým přiblížením toho, co je důležité, nejedná se o nějaké striktní a oddělené kategorie. Naopak, mnoho z nich se překrývá a má podobné obsahy. Uvedená hierarchie neznamená prioritu nebo důležitost – zohlednění osobní vize je pro spokojený život stejně důležité jako zohlednění prostředí a vztahů, ve kterých žiju. Pořadí je stanoveno tak, aby nejprve odráželo konkrétní řídící principy, cíle, atraktory, k nimž směřujeme /KAM? CO?/, dále se zabývá odhalením souvislostí a důvodů, které k této cestě máme /PROČ?/, postupně se dotazuje více otázkou stylovou /JAK?/ a na závěr se zaměřuje na odlišné akcenty, které jsou pro sebepoznání rovněž důležité /CO NE? CO ZMĚNIT? S KÝM?/.

Plánovitě a záměrně pak staví na existující situaci, na našich silných stránkách a na tom, co jsme a chceme být, daleko spíše než tázáním na to, co nemáme, co bychom chtěli změnit. V sebeanalýze jsou oba typy otázek důležité. Je ale vždy potřeba stavět daleko více na tom, co je (a co je naší silnou stránkou), protože to nám pomůže překonat a vyrovnat se s tím, co není, nebo změnit se tak, abychom to, co není, proměnili v to, co je. Každá změna je totiž možná jedině akceptováním toho, co je, a využitím toho, co je, nikoli pouhým zaměřením se na to, co není.

Je ale vždy potřeba stavět daleko více na tom, co je (a co je naší silnou stránkou), protože to nám pomůže překonat a vyrovnat se s tím, co není, nebo změnit se tak, abychom to, co není, proměnili v to, co je.

Vztahy mezi jednotlivými kategoriemi jsou vzájemně propletené a různě složité. Jsou navíc odlišné u různých lidí. Pro někoho je např. důležitá osobní vize a cíle a podřizuje se jim životní styl. Pro jiného je naopak důležité prostředí (lidé, komunita) okolo něj a je schopen si své cíle přizpůsobit možnostem, které mu život v daném prostředí umožňuje. A ještě pro někoho je např. nejdůležitější realizace jednoho ze svých talentů či vášně, kterým je ochoten přizpůsobit svůj životní styl, vztahy s druhými i své cíle…

Psychologie seberealizující se osobnosti

Na základě výše popsaných kategorií bychom se mohli pokusit zachytit jakýsi idealizovaný popis seberealizující se osobnosti, která žije plně a spokojeně v povolání, které ji baví a naplňuje, čímž přináší užitek sobě i ostatním. Vypadal by asi takto:

Na základě všech faktorů své osobnosti a na základě svých zkušeností a svého poznání formulujeme, hledáme a utváříme svou životní vizi a poznáváme hodnoty, které jsou pro nás důležité; zjišťujeme, co chceme v životě dosáhnout, co nám dává smysl, jak můžeme být užiteční a naplnění, produkujeme nápady, vybíráme z nich některé a jiné odsouváme a stanovujeme si malé i velké cíle. Odhalujeme důležité oblasti, v nichž chceme být aktivní, a to na základě toho, co rádi děláme, co nás těší, co rádi prožíváme a co nám jde, na základě využívání svých silných schopností, které typicky přinášejí uspokojení.

Postupně tak přicházíme na využití těchto složek své osobnosti v konkrétních činnostech, aktivitách a profesích. Tyto aktivity a volby dále činíme tak, aby byly ve shodě s našimi potřebami a bychom jimi mohli své individuálně odlišné a různě uspořádané potřeby a hodnoty uspokojovat a naplňovat, přitom se motivujeme svými prožitky, vztahem s našimi vzory a specifickými motivujícími situacemi (které umíme vytvářet a vstupovat do nich). Umíme hledat a identifikovat podstatné motivátory, vytvářet je či rozpoznat, pokud chybí. Tím nacházíme a udržujeme činnost, která nám dává smysl a naplnění. Jako motivace, ale i pro zvolení další cesty a pro další rozhodnutí slouží naše retrospektiva úspěchů a neúspěchů, vzpomínky na úspěšné a neúspěšné chvíle a vědomí faktorů, které s nimi byly spojené.

V souvislosti s těmito volbami si volíme také životní styl a způsob života, který opíráme o vše výše uvedené, dále zohledňujeme své specifické osobnostní polarity, temperamentové a další charakteristiky a dáváme prostor svým podosobnostem a rolím, které rádi prožíváme, které prožívat chceme či které prožívat potřebujeme. Přitom si uvědomujeme i ty situace, témata, hodnoty, typy vztahů a konstelace, kterých se dotýkat nechceme a které nechceme utvářet. Snažíme se rozvíjet to, co nemáme, zároveň je však předpokladem, že jsme schopni toto rozvíjet a že to rozvíjet potřebujeme.

Klíčovou roli ve všech našich volbách a aktivitách pak hraje prostředí, které aktivně utváříme a vyhledáváme, tak aby nás akceptovalo a podporovalo v této naší utvářené jedinečnosti, ale také aby nás utvářelo a ovlivňovalo ve směru, který vnímáme jako žádoucí. Uvědomujeme si také své závazky, role a potřeby, které musíme naplňovat my vůči svému okolí. Uvědomujeme si, čím přispíváme ostatním, co pro ostatní budujeme, co vytváříme, co po nás zůstává. Bráníme se prostředí toxickému a dokážeme rozlišit, co je výzvou, kde musíme slevit a co je třeba opustit.

Ideál je pouze ideál!

Pokud vám přijde výše uvedený popis jako nedosažitelné, pohádkové fantazírování, nezoufejte. Jedná se samozřejmě pouze o idealizovaný model, který se – jak známo – vždy hroutí při prvním setkání s realitou. Pravděpodobně nemáte za manžela muže s odvahou agenta 007, za manželku ženu s charakterovými vlastnostmi matky Terezy, ani neřešíte konflikty s dětmi na základě všemocné floskule amerických seriálů “pojďme si o tom promluvit”. A přesto můžete žít naplňující vztah a své děti dobře vychovávat. Model je samozřejmě ideál, kterému bychom se v něčem měli blížit. Nemusíme být Jamesem Bondem, ale přesto můžeme být občas odvážní. Nemusíme být dokonalou matkou, ale přesto si můžeme najít chvíle, kdy s dětmi situace důkladněji rozebereme.

Jedná se samozřejmě pouze o idealizovaný model, který se – jak známo – vždy hroutí při prvním setkání s realitou. Pravděpodobně nemáte za manžela muže s odvahou agenta 007 a za manželku ženu s charakterovými vlastnostmi matky Terezy.

Pozor na perfekcionismus a na nereálné představy

Ani v hledání svého povolání či profesní role bychom neměli propadnout perfekcionismu a škodlivému přemýšlení v kategoriích vše-nebo-nic. Někteří autoři knih nebo článků populární psychologie nás nabádají, ať se snažíme nalézt práci, do které budeme každý den “radostně vstávat, až už se nebudeme moci dočkat, až začneme”. To je samozřejmě mýtus, které naše rozhodování jenom ztěžuje. V každé, i v té nejnaplněnější a našemu srdci nejbližší práci budeme někdy vystresovaní, někdy naštvaní a někdy unavení. Osobní naplnění a nalezení vhodné profese a spokojenosti v práci samozřejmě neznamená pohroužit se od této chvíle už jenom do pozitivních emocí. Práci, která nám přináší naplnění, zkrátka poznáme. Ano, více nás baví. Ale jsme schopni se kvůli ní třeba i více rozzlobit, více pohádat a více vyčerpat. Jsme schopni přinášet oběti. Ale přesto vše obecně cítíme, že nám přináší to, co má – naplnění, smysl a o něco větší pocit štěstí.