Zkoušet a zkoumat se – zlatá cesta k hledání povolání (1)

Článek o nejdůležitějším předpokladu nalezení vhodného povolání. O experimentování a postoji k němu. O tom, že někdy je lepší nejprve vystřelit a až potom zamířit. Že přílišné spekulování může být účinné na burze, ale jen málokdy v životě. Že kdo nic nezkusil, nejen že nic nezkazil, ale také se nikam nedostal. O důležitosti, ale také limitech introspekce. A taky o základních modelech kariérního poradenství.

Analýza a syntéza – postup podle školní učebnice

V oblasti profesního poradenství se od samého začátku využívá tradičního přístupu, který bychom mohli nazvat “nejprve analýza, potom syntéza”. Je to přístup intuitivní a technicky snadno pochopitelný. Říká: abychom zjistili, čemu se chceme věnovat a jaké povolání je pro nás nejvhodnější, musíme nejprve analyzovat svou osobnost – ať již na základě testů, nebo pomocí dalších technik sebepoznání a poradenství. Postupně určíme své silné a slabé stránky, preference a zájmy. Podobně postupujeme u analýzy různých profesí a povolání. Na závěr pak už zbývá jediné – vhodně syntetizovat tyto poznatky a najít takové profese a povolání, s jejichž požadavky se co nejvíce překrývají mé odhalené silné stránky, preference, zájmy .

To je samozřejmě rada dobrá, v kariérním poradenství dodnes využívaná. V nejrůznějších přístupech se objevuje již více než sto let. Jeden z otců kariérního poradenství, Frank Parsons, ji takto aplikuje již v roce 1909: „Nejprve je třeba jasného poznání sebe, svých nadání, schopností, zájmů, zdrojů, limitů a dalších kvalit. Zadruhé, je třeba znalosti požadavků a podmínek úspěchu, výhod a nevýhod, odměňování, příležitostí a nabídek v různých typech práce. Zatřetí, je třeba dobré rozvážení vztahů mezi těmito dvěma skupinami faktorů.“

Co takový přístup předpokládá? Především to, že máme dobré a efektivní metody, které nám umožní provést dobrou analýzu osobnosti a profesí a dobrou finální syntézu.

V psychologickém poradenství jsme postupně svědky posunu ve vnímání role klienta od původní pasivní role, kdy uvedenou analýzu měl provádět především poradce či psycholog, po dnešní pojetí role aktivní, kdy chápeme klienta jako partnera v poradenském dialogu. Oba – jak poradce, tak jeho klient – se tedy zaměřují na analýzu klientovy osobnosti, odhalují podstatné vzorce, preference a záliby. Poradce je přitom ten, kdo předkládá a uvádí metody, směřuje dialog, nabízí nápady, interpretace a experimenty; klient tyto experimenty podstupuje, kdo zkoumá svůj psychický svět a s výsledky a myšlenkami seznamuje poradce, který se je zpětně snaží využít v dalším dialogu.

Uvedený proces analýzy a syntézy je tedy postupný a dialogický – nové vhledy slouží jako materiál pro další práci, nápady na novou profesní roli odhalí nové zájmy a potřeby, které si klient dříve neuvědomoval, a to ho přivede ke generování odlišných rolí apod. Pokud bychom se však teoreticky opírali pouze o tento přístup, narazíme na několik překážek, které efektivitu naší práce omezí, ne-li znemožní.

Omezení introspekce – co si uvědomujeme, s kým se srovnáváme…

Jak poznáme své schopnosti, zájmy, nadání? Sedneme si do křesla, uvaříme čaj, nahlédneme do sebe a budeme analyzovat svou osobnost. Srovnáme se s ostatními. Vzpomeneme na své úspěchy. Přijdeme na to, co nám jde, co je naši silnou stránkou, co nás baví. Toto si vypíšeme, uděláme si seznam či několik cvičení z nejnovějšího pop-psychologického bestselleru a jsme hotovi…

Takto jednoduché to však bohužel není. Zaprvé, ne všechny informace o naší osobnosti jsou nám takto jednoduše a explicitně přístupné. Mnozí nevidí své silné stránky (“kdo jsem já, abych se považoval za něco více…”, “prosím tě, vždyť to dokáže každý”). Mnozí si nedokáží přiznat své potřeby, protože je třeba považují za egoistické, nepatřičné či dětinské. Nebo je přehlížejí a neuvědomují si je právě a jenom proto, že jsou v současné době dobře uspokojovány.

Někdo vůbec nedokáže formulovat své silné osobnostní vlastnosti a preference zkrátka proto, že se tím nikdy nezabýval, a tak nemá vyvinuty schopnosti pro introspekci a „vnitřní psychologii“

Mnozí lidé nevidí své slabé stránky a nedokáží se z různých důvodů – ať je to udržení sebevědomí, nebo nedostatek pozornosti k této oblasti – srovnat s ostatními lidmi. Někdo vůbec nedokáže formulovat své osobnostní vlastnosti a preference zkrátka proto, že se tím nikdy nezabýval, a tak nemá vyvinuty schopnosti pro introspekci a „vnitřní psychologii“, stejně jako manžel, který doposud uvařil pouze vajíčko, nenavaří pětihvězdičkovou michelinskou večeři podle kuchařky a na základě toho, že se tak právě rozhodl.

I nadprůměrný matematik se může cítit jako životní ztroskotanec, srovnává-li se s postgraduálními studenty prestižní MIT university.

Často je navíc introspektivní srovnání s ostatními lidmi, i pokud je dobře provedeno, zavádějící – záleží na tom, s kým se srovnáváme. I nadprůměrný matematik se může cítit jako životní ztroskotanec, srovnává-li se s postgraduálními studenty prestižní MIT university. Píšeme-li básně a jsme citliví, hloubaví a intelektuálští, můžeme to vnímat jako svou zásadní slabou stránku, pokud jediná naše referenční skupina, se kterou navíc osm hodin denně pobýváme v práci, je skupina racionálních, umění nechápajících a spíše pragmaticky orientovaných kolegů, kteří nás však nikdy neopomenou seznámit se svým pohrdlivým názorem na básně, intelektuály i umění.

Začarovaný kruh poznání, zkušeností a rozhodování

Sekvence “nejprve analýza, potom syntéza”, je příliš zjednodušujícím, spíše učebnicovým modelem. Abychom mohli provést jakoukoli analýzu, musíme nejprve získat materiál pro tuto analýzu neboli získat reálnou zkušenost. Tuto zkušenost však nezískáme, pokud se dříve nerozhodneme pro jednu z nabízejících se alternativ a nezkusíme ji.

(1) nemám informace/zkušenosti/nápady, které bych mohl analyzovat, (2) proto nevím a nemohu se rozhodnout, (3) proto se cítím depresivně, prázdně, zoufale, bez nálady, (4) proto nic nezkusím (5) proto nezískám žádné nové zkušenosti, informace a nápady, a proto se vracím…. k bodu (1).

A nyní nejen u pedantických či perfekcionistických typů nastává problém: Rozhodnout se pro takovou alternativu přece nemohou, protože ještě nemají dost informací a zkušeností, které by takové rozhodnutí mohly opodstatnit. A tak se dostávám do začarovaného kruhu: (1) nemám informace/zkušenosti/nápady, které bych mohl objektivně analyzovat, (2) proto nevím a nemohu se rozhodnout, (3) proto se cítím depresivně, prázdně, zoufale, bez nálady, (4) proto nic nezkusím (5) proto nezískám žádné nové zkušenosti, informace a nápady, a proto se vracím…. k bodu (1). Kruh poznání a zkušeností je nekonečný, tudíž ani nikde nezačínající.

Když se výmluvy stávají omluvou

Jistotu nikdy nezískáme, pokud nebudeme mít určitou zkušenost. A tuto zkušenost nezískáme, pokud se nejprve pro něco nerozhodneme, třeba s nejistotou, a něco nezkusíme.

Přílišné spoléhání na sice zdánlivě samozřejmý, ale ne vždy nejlepší model “nejprve analýza, potom řešení” je často naší omluvou a výmluvou pro nerozhodnutí se, pro setrvání sice v trochu nepříjemném, ale obecně snesitelném současném stavu, který je bezpečnější než riskování v nových oblastech s chybami a zklamáním, které jistě a zákonitě nastanou, vydáme-li se jakoukoli novou cestou.

Takový pohodlný model výmluvy z nedostatku zkušeností říká: “nemohu se zodpovědně rozhodnout, pokud nemám jistotu”. Jenomže jistotu nikdy nezískáme, pokud nebudeme mít určitou zkušenost. A tuto zkušenost nezískáme, pokud se nejprve pro něco nerozhodneme, třeba s nejistotou, a něco nezkusíme.

Vystřelit…a zamířit

Představme si sportovního střelce. Jak zjistí, jestli jeho nová zbraň zanáší? Jak má dnes střílet, když fouká vítr? Na co si dát pozor? Mohl by samozřejmě podrobit materiál zbraně spektrální analýze, změřit rovnoběžnost mušky s osou hlavně na superpřesném měřícím přístroji a pomocí senzitivního meteorologického zařízení změřit vlhkost či směr a proměnlivost větru. Špičkový počítačový program, do kterého po dlouhých dnech analýzy zanese všechna data, mu ukáže – střílej spíše doleva, miř tak na osmičku… Jenomže to už se vítr změnil a materiál zbraně nejspíš zkorodoval.

Ovšem náš hrdina není strojní inženýr – je to úspěšný a zkušený střelec. Proto nebude trávit čas rozebíráním zbraně a analyzováním jejich dílů pod mikroskopem. Prostě vystřelí. Samozřejmě – míří zhruba na terč, abych nikoho nezranil, ale zároveň nepředpokládá hned zásah do středu. Nemá jistotu, „jaké to bude“. Nemá jistotu, „co zasáhne“. Vystřelí znova. Koriguje svůj styl. A ještě jednou. Všímá si, že zbraň zanáší doprava, že s sebou škubne méně, než si myslí, že by ji neměl svírat tak pevně… Teprve zkušeností se střelbou se dokáže připravit na špičkový výkon. A zkušeností s každou další konkrétní situací střelby se stane lepším střelcem. Nikoli analytikem zbraně. Střelcem. Přesně tak je třeba postupovat i v plánování kariéry nebo hledání vhodného povolání.

Požadavky daného povolání – pomohou nám popisy práce?

Nyní přistupme k druhé otázce výše popsaného analyticko-syntetického přístupu: Jak získám informace o tom, jaké požadavky si klade dané povolání, co se na dané pozici očekává, co takový člověk vlastně dělá, co toto povolání přináší?

Existují různé seznamy povolání s popisy práce a s pracovními požadavky. Nejen v USA se dokonce vydávají mnohasetstránkové  encyklopedie, které mají vyčerpávajícím způsobem popsat pracovní činnosti, předpoklady a zodpovědnosti všech myslitelných zaměstnání. Mysl mnohého technika-logika-úředníka jistě zaplesá – no není to ideální způsob, jak pomoci lidem vybrat si to nejlepší povolání? Chvíli si polistují a vyberou, co je nejvíce láká. Tak jako z katalogu slev blízkého supermarketu…

Jenomže zastavme na chvíli. Je pravda, že dříve se považovalo za nejdůležitější roli kariérních poradců vyhledat v takovýchto manuálech ty práce, jejichž požadavky se překrývají s osobností a preferencemi klienta. To ale dnes možné většinou není, protože:

(1) Pracovní a zaměstnanecké role se v současnosti velmi rychle proměňují a stejně tak i požadavky na ně. Kovoobráběč musel před třiceti lety ovládat hlavně manuální činnosti, dnes musí umět obsluhovat složitý CNC stroj. Řidič autobusu musel dříve být asi napůl automechanik, dnes se spíše klade důraz na pro-zákaznické jednání, odolnost ve stresu a třeba i jazykové znalosti…

Navíc se požadavky, ale i přínosy, které pro nás dané zaměstnání má, liší daleko více než dříve podle toho, v jakém kontextu je prováděno – u jakého typu firmy, v jaké oblasti průmyslu nebo obchodu. Je zjevné, že obchodník s plyšovými hračkami nemusí být šťastný na pozici obchodníka polovodičových technologií. Učitel katolického gymnázia nemusí být šťastný jako učitel prodejních dovedností v místní pojišťovně. Proto různé manuály práce a jejich popisy mohou sloužit jako zcela orientační vodítko, ale bližší, důležitější informace nám nepodají. Účetní v open-space prostoru rušné nadnárodní firmy bude mít úplně jiné zkušenosti (a naplnění na této pozici naleznou úplně jiné typy osobností) než účetní, který polovinu týdne pracuje v klidu samoty svého venkovského statku a do práce se připojuje pomocí internetových aplikací.

(2) Naše klíčové potřeby a představy o pracovním naplnění se mohou velmi podstatně lišit od toho, co se zahrnuje do typického “popisu práce” a “pracovních požadavků”. Možná, že úplně nejdůležitějším předpokladem naší spokojenosti je pracovat v malé nebo rodinné firmě, kde se všichni znají, mít svobodně strukturovaný pracovní čas a mít poměrně velkou svobodu v reálném provádění svých úkolů. Jinak nám vyhovuje “cokoli v administrativě”. To jsou ale samozřejmě atributy, které v žádném “seznamu pracovních pozic” nenajdeme, protože se odvíjejí spíše od typu firmy, od naší schopnosti dohodnout si specifické pracovní podmínky nebo od naší schopnosti přesvědčit svého nadřízeného o tomto stylu práce.

Účelem kariérního poradenství je právě tento obraz prozkoumat, tvořit, dokreslovat či k němu vytvářet alternativy. Ale konkrétní zkušenosti, z nichž tento obraz tvoříme, nezískáme jinak než – alespoň částečnou a praktickou zkušeností s daným typem práce, nebo s daným typem činností.

A tak i když od kariérního poradce můžeme očekávat určité informace o typu práce nebo profesí a požadavcích na ně, daleko důležitější bude náš vlastní, individualizovaný obraz této práce, to, co se nám osobně na této práci bude, nebo nebude líbit (nebo čeho si ani nevšimneme, protože to není pro nás důležité). Účelem kariérního poradenství je právě tento obraz prozkoumat, tvořit, dokreslovat či k němu vytvářet alternativy. Ale konkrétní zkušenosti, z nichž tento obraz tvoříme, nezískáme jinak než – alespoň částečnou a praktickou zkušeností s daným typem práce, nebo s daným typem činností. Protože jinak půjde jen o fantazírování. Jen o cvičení ve snění za bílého dne.

Pokračování –>