Zkoušet a zkoumat se – zlatá cesta k hledání povolání (4)

<– Předchozí část

Výlety za zónu komfortu – důležitý předpoklad experimentování a úspěšného života

Studie úspěšných a seberealizujících se jedinců odhalují v jejich chování jeden stále se opakující prvek. Tito lidé dokáží velmi dobře vstupovat do situací, které pro ně nejsou z hlediska prožívání snadné. Jsou to nejen situace silně nepříjemné (řešení problémů, konflikty), ale také situace nové, netradiční, kdy nikdo neví, co čekat, u kterých nemáme vybudován náležitý repertoár rolí, kterým bychom je mohli zvládnout… To, že úspěšní lidé v takových situací dokáží vydržet, je jasné asi všem. Ale co je pro mnohé překvapující, je fakt, že se do takových situací dokonce nutí vstupovat. Nikoli z nějakého čirého masochismu. Ale proto, že jsou to právě tyto nezvyklé, nové situace, které s sebou přinášejí to, co je předpokladem úspěchu a seberealizace těchto zkoumaných jedinců – nové informace, nové zkušenosti, možnost posunu dále, možnost vyřešit situaci, vyřešit problém. Takoví lidé tedy umí a nutí se vystoupit ze své „zóny komfortu“.

Zvyk vstupovat mimo zónu komfortu ovšem není jen důležitým předpokladem úspěchu v různých životních rolích, ale také v konkrétní situaci hledání povolání a zaměstnání. Vždyť kde jinde jsme nuceni zkoušet neustále nové, zažívat pocit „amatéra“, zažívat pocit, že „to nemohu nikdy zvládnout“, zažívat opakované odmítání, vlastní nevíru i nevíru svého okolí… A právě proto, abychom se dobře připravili na zkoušení a experimentování v oblasti povolání a pracovní role, měli bychom se neustále – částí svých každodenních aktivit – snažit posunovat mimo svou zónu komfortu, mimo oblast, kterou dobře známe, kde je bezpečno, kde nám vše jde, kde je vše očekávané.

Samozřejmě bychom tak měli činit v rozumné míře, která nám umožní stále ještě dobré fungování a neparalyzuje nás úzkostí. Takový krok by tedy měl být přiměřený – natolik nepříjemný, aby nebyl komfortní, ne ale natolik obtížný, aby zabránil našemu efektivnímu fungování a možností se v této situaci rozhodovat, činit volby a učit se z ní. Měli bychom si z výletů za zónu komfortu učinit každodenní rutinu. Každý den udělat alespoň jednu věc, která není pohodlná, protože na ni nejsme zvyklí a nese s sebou určitou míru strachu nebo nepohodlí. Nemluvím teď o úklidu kancelářské zásuvky (byť pro mnohé z nás je to aktivita rozhodně neoplývající pocitem pohody). Mám zde na mysli činnosti, které se trochu obáváme, která je nepříjemná, protože nevíme, co v ní očekávat, a nemáme s ní natolik zkušeností, abychom se v ní cítili bezpečně. Může se jednat i o drobné aktivity – zajít do jiného typu obchodu, než běžně chodíme; vyjádřit nespokojenost, i když bychom si to jinak nedovolili; vyřídit rest, který si vyžádá hovor s nepříjemnou úřednicí apod.

Účelem není vyřízení související náležitosti. (To je příjemným vedlejším produktem.) Účelem je získat nový návyk, kdy automaticky a bez velkého rozmyšlení dokážeme vědomě opouštět svou zónu komfortu. Tedy experimentovat a zakoušet nové aktivity, situace, příležitosti.

Otužování není příjemné NIKDY

Otužilci musí vždy znova a znova vstoupit do studené sprchy – a v první okamžiky není studená voda nikdy příjemná, ani pro dlouholeté otužilce. To až po odeznění nepříjemných pocitů se ukáží efekty otužování a nastane dobrá nálada. Postupně benefity přerostou dokonce i v odolnost proti chorobám. Podobně na úrovni psychické, budeme-li se každodenně otužovat vždy nepříjemným výletem za zónu komfortu, budeme odměněni dobrou náladou, zvýšením sebevědomí a přesvědčením, že dokážeme vstupovat i do situací, které jsou obtížné. Taková životní zkušenost je nenahraditelná právě v okamžiku, kdy se nebude jednat pouze o resty či banality, ale kdy do takových situací budeme muset vejít, protože to bude v zájmu naší profesní či jiné osobní změny.

I když samozřejmě také tehdy budeme cítit mnoho nepříjemných emocí, budeme se pořád cítit jako “ve známém” prostoru, protože jsme zvyklí každodenně se setkávat s neznámem.

I když samozřejmě také tehdy budeme cítit mnoho nepříjemných emocí, budeme se pořád cítit jako “ve známém” prostoru, protože jsme zvyklí každodenně se setkávat s neznámem. Lenost a pohodlnost je možná příčinou lidského pokroku a vynikajících vynálezů. V oblasti seberozvoje, hledání životního a profesního smyslu a pracovní role je však potřeba takovou lenost a pohodlí neustále překonávat. Zkoušet něco nového má vždy své aspekty příjemné i nepříjemné. Pokud opustíme lákavé výzvy, které před námi stojí, jen ze strachu před složkami nepříjemnými, pak je to velká škoda. Předcházet tomu můžeme právě každodenním psychickým otužováním (jehož součástí může být koneckonců i otužování fyzické).

Zkoušet něco nového má vždy své aspekty příjemné i nepříjemné. Pokud opustíme lákavé výzvy, které před námi stojí, jen ze strachu před složkami nepříjemnými, pak je to velká škoda. Předcházet tomu můžeme právě každodenním psychickým otužováním.

Chceme-li přeplavat kanál La Manche profesního hledání či osobnostní změny, musíme se dlouho předtím každodenně otužovat a dlouhodobě trénovat, jinak nás odradí první závan studeného větru a šplíchnutí slané vody do tváře. Z našeho zvyku otužování se stane životní styl otužování. Z našeho zvyku vstupovat do nepříjemných a nezvyklých situací se stane součást našich běžných voleb a alternativ, samozřejmě ne v jakémsi masochistickém, bezohledném rytmu, bez zřetele sama k sobě a k tomu, co můžeme a zvládneme, protože taková strategie by nakonec položila na lopatky naše veškeré psychické zdroje, ale naopak po dobrém uvážení, do čeho je třeba jít, a co je lepší nechat být: budeme však mít obě alternativy k dispozici, a to je, oč tu běží.

„Učiňte dvanáct růstových (nepříjemných, ale důležitých) voleb denně a vaše seberealizace a životní spokojenost je zaručena.“ A. Maslow

Jeden z nejvýznamnějších psychologů 20. století, Abraham Maslow, v tomto smyslu hovořil o takzvané “růstové volbě”. Růstová volba je motivována nikoli pohodlím, zvykem či příjemným pocitem, k němuž vede (k těm vede právě opak růstových voleb – “bezpečné volby”). Je motivována naším růstem, tím, co chceme dosáhnout, kým se chceme stát. Protože je však vždy volbou “mimo zónu komfortu” (neboť se něčím teprve chceme stát, něco teprve chceme dosáhnout), je často doprovázena nepříjemným, neznámým, obávaným, nepohodlným. Maslow tvrdí, že úspěšní a seberealizující se lidé, které zkoumal, konzistentně volí spíše tyto “růstové volby”, byť jsou nepohodlné a nepříjemné, před volbami bezpečnými. Ve svých přednáškách radí: učiňte dvanáct růstových voleb denně a vaše seberealizace a životní spokojenost je zaručena.

Důležité rady při experimentování

Profesorka Herminia Ibarra je významnou osobností na poli kariérní identity, profesního rozvoje a vůdcovství. Je také významnou propagátorkou výše popsaného experimentálně/narativního přístupu při hledání profesní identity, který rozvíjí ve své vynikající knize Working Identity. Tvrdí – změny nedosáhnete introspekcí, musíte se do nového způsobu života a uvažování “vjednat” („act your way into it“).

Lidem, kteří se chtějí vydat na cestu hledání své profesní identity, kariérní změny či vhodného povolání, pak doporučuje držet se několika zásad, které považuji za naprosto zásadní:

  • Přestaňte hledat své jediné pravé já. Uvědomte si, že možná existuje více takových “já” a více rolí, které vás naplňují. Zaměřte se na to, které z nich chcete prozkoumat a o kterých zjistit více.
  • Dejte si čas a dopřejte si období, v němž si umožníte bez výčitek svědomí vstupovat do nových situací, ale také je opouštět. Uvědomte si, že někdy je lepší žít ve vnitřních rozporech (které jsou v tomto období typické) než se předčasně rozhodnout.
  • Odolejte pokušení učinit nějaké velké rozhodnutí, experimentujte nejprve v malém (např. dobrovolnická činnost, částečný úvazek…).
  • Nezaměřujte se při profesním rozhodování jen na práci. Hledejte vhodné lidi, kteří vám mohou pomoci a podpořit vás. Neočekávejte však nutně pomoc pouze ve svém stávajícím sociálním okruhu.
  • Nečekejte na nějaký zásadní vhled, neočekávejte tajemný hlas, který vám řekne – to je ono. Smysl nám pomohou odhalit každodenní zkušenosti, malé změny a malé výhry. Neočekávejte nutně zásadní přelom.
  • Vyprávějte si (přemýšlejte) o svých zkušenostech a experimentování, často právě při vyprávění (sobě či ostatním) se nám odhalí nová témata nebo zjistíte, že najednou příběh vyprávíte jinak, s jiným akcentem.
  • Dopřejte si období, kdy se úplně stáhnete ze svých běžných aktivit a podíváte se na svůj problém z dálky a nadhledu (dovolená, výlet, období volna), ne však na příliš dlouhou dobu.
  • Uvědomte si, že změna někdy přichází v rychlém sledu, jindy probíhá pouze pomalu. Uvědomte si, že jsou období, kdy jste změně otevřeni, a kdy ne. Buďte citliví pro příležitosti, které se otevírají.

Experimentovat, nebo se zkoumat?

Tento článek jsme začali zmínkou o analyticko-syntetickém přístupu a končíme přístupem experimentálně-narativním. Někomu se možná může zdát, že oba přístupy jsou v rozporu a ptá se, co je správnou cestou – zkoušet a experimentovat nebo dát na svou znalost o sobě, své zkušenosti a introspekci?

Pochopitelně a asi ne překvapivě – pravda leží přesně uprostřed. Oba přístupy mohou být samy o sobě hodnotné, ale ve vzájemné kombinaci se jejich efektivita minimálně násobí. Nemusíme být pouze experimentátorem – už přeci máme nějakou a v mnoha oblastech velmi hodnotnou zkušenost, vyzkoušeli jsme často několik kariérních rolí, máme za sebou několik životních etap a nevyužít těchto zkušeností by byla škoda. Experimentovat a zkoušet je nákladné časově, psychicky i finančně a proto bychom oblast experimentování měli věnovat právě a pouze oblastem, v nichž zkušenost ještě nemáme, ale které jsou pro nás momentálně důležité.

Nedocenění nebo nezohlednění jedné z těchto dvou polarit – experimentování a introspekce – může mít stejně zásadní důsledky, jako když pádlujeme pouze na jedné straně člunu – po čase zjistíme, že se točíme v kruhu.

A naopak, pokud získáme na základě praktické zkušenosti a experimentování nějakou zkušenost, není nic vhodnějšího, než si dát určitý čas a prostor pro náležitou reflexi, zvážení pro a proti a rozhodnutí, kam jít dále. To je chvíle na pravou introspekci. Bez ní může být i důležitá zkušenost poměrně bezcenná. Jak tedy vidíme, objevili jsme jakousi dialektiku profesního hledání. Nejedná se o dvě různé metody, ale spíše o dvě vzájemně propojené polarity: experimentování a analýzu/introspekci. Nedocenění nebo nezohlednění jedné z těchto dvou polarit profesního hledání může mít stejně zásadní důsledky, jako když pádlujeme pouze na jedné straně člunu – po čase zjistíme, že se točíme v kruhu.