Hledání povolání je dnes nutností: Dějiny zaměstnání (1)

Nová sekta šťastného povolání?

Není snaha najít pro sebe to pravé nebo vhodné povolání jenom novodobou proměnou módy New Age, která nás nabádá k pozitivnímu myšlení, instantní blaženosti a hledání osobního štěstí za použití jednoduchých schémat typu “medituj a budeš šťastný” nebo “kup si růženín a změní se ti život”? Není prostě povolání, stejně jako život sám, neustálým defilé starostí, výzev a problémů, bez ohledu na to, kde v něm stojíme? Neměl by to být pouze náš vnitřní postoj, který by se měl změnit? Neměli bychom se prostě vnitřně smířit? Najít si na všem něco pěkného?

Není znakem vyzrálosti vědět, že žádná práce není procházkou růžovým sadem? Není nutnost hledat naplnění v práci novým mýtem, který před nás předkládají knihy autorů, kteří neumí nic lépe než motivovat a malovat vzdušné zámky, a novodobí koučové, kterým bychom za tuto “pomoc” ještě měli platit jako za jakousi novodobou finanční hru typu letadlo? A není už samotný tlak na to, že bychom měli být v práci naplněni či spokojeni, příčinou našich problémů? Protože od sebe vyžadujeme něco, co vlastně není možné, a zažíváme tak stres a cítíme se jako neúspěšní, protože jsme to, co de facto není možné, nezvládli? A pokud nás tato nová sekta šťastného povolání přesvědčí a my se rozhodneme učinit nějakou změnu ve svém profesním životě, nebude to s touto změnou jako s novým autem? Prvních pár dnů sice budeme pyšní a šťastní, ale již po pár dnech si zvykneme a náš nový vůz budeme považovat opět za samozřejmost, která navíc přináší své vlastní problémy?

Není nutnost hledat naplnění v práci novým mýtem, který před nás předkládají knihy autorů, kteří neumí nic lépe než motivovat a malovat vzdušné zámky, a novodobí koučové, kterým bychom za tuto “pomoc” ještě měli platit jako za jakousi novodobou finanční hru typu letadlo?

Nemyslím, že při důkladnějším přemýšlení bychom mohli souhlasit byť s jediným z uvedených názorů. I při zběžném pohledu na život různých lidí si povšimneme, že někteří jej žijí šťastněji, někteří méně. Někteří jsou spokojení se svým životním stylem, pro jiné představuje neustálý zdroj stresu, zloby a negativních emocí. Faktorů a příčin je zde samozřejmě mnoho — od temperamentových vlastností, které jsme zdědili, přes osobní, prožitkové a fyzické prostředí v němž se nacházíme, přes každodenní prožitky a zkušenosti – jak je vyvoláváme, jak s nimi zacházíme, jaké jsou naše vzorce chování, umocněné výchovou a dřívější zkušeností, až po oblast důležitých vztahů s druhými lidmi.

Přes tento konglomerát příčin bychom si však měli uvědomit, že jednou z nejdůležitějších oblastí, kde všechny tyto uvedené faktory působí, je naše práce, naše každodenní zaměstnávání se. Otázka “co dělat, čemu se věnovat” je přece jednou z nejzásadnějších, nejhlubších existenciálních otázek, před kterými stojíme. Běžný člověk v produktivním věku třetinu života prospí, třetinu věnuje práci a třetinu všemu ostatnímu. Spočítáme-li si čas, který prožijeme se svými dětmi, manželkou, koníčky, oblíbenými mimopracovními činnostmi – vše je pořád méně, než kolik prožijeme prací. Pracujeme přesně tolik času, jaký dává součet všeho ostatního dohromady, pokud zrovna nespíme. Spočítali jsme si někdy, že se svým kolegou či šéfem prožijeme více času, než se svým dítětem či partnerem? Stojí nám to za to?

Spočítali jsme si někdy, že se svým kolegou či šéfem prožijeme více času, než se svým dítětem či partnerem? Stojí nám to za to?

Svět se změnil – už nepereme na valše

To není úvaha zbytečná, kterou je nutno odbýt mávnutím ruky a smířeným povzdechem typu “A to mám umřít hlady? Nějak si přece vydělat musím.” V nevíře či nechuti hledat si lepší povolání či změnit práci, kterou děláme, se často odráží postoj a zkušenost našich minulých generací, jejichž radám jsme naslouchali (jako oni naslouchali radám svých předků), ale jejichž život byl v pracovní oblasti velmi odlišný. Změny v oblasti pracovního trhu a zaměstnaneckých rolí, které souvisely s průmyslovou revolucí, stěhováním obyvatelstva do měst, hospodářskými krizemi a válkami, byly v posledních 150 letech často pro své současníky změnami daleko převratnějšími a revolučnějšími, než se nám zdají změny dnešní.

Předchozí generace se s novou situací museli vyrovnávat a reagovat na ni často v rámci svých omezených možností ekonomických, omezených možností sociální prostupnosti či změny sociálních rolí, omezené možnosti dalšího vzdělání. Často se nepřemýšlelo v kategoriích spokojeného, ale fyzického přežití. A je jasné a přirozené, že v takovém případě otázka po tom, zda dělám, co mě baví a co mi jde, ustupuje do pozadí. Je jasné, že generace, které prošly těmito změnami a které z bezprostřední zkušenosti znaly reálnou chudobu, reálný hlad a reálné neuspokojení základních potřeb, vyznávaly jako největší hodnotu bezpečí a jistotu práce, loajalitu k zaměstnavateli, tvrdou pracovní morálku a na naše dnešní snahy hledat v práci uspokojení namísto obživy by se dívaly s nepochopením. V dalších generacích už to pak nebyla jen možnost obživy, ale také možnost „udělat kariéru“, možnost sociálního posunu a vzdělání, obvykle garantovaného patricijským zaměstnavatelem. Přichází koncept sociálního podniku, který odměňuje loajalitu, dlouhodobé a etické pracovní úsilí. Povyšuje se. Stoupá se výše. Na otázky po uspokojení se opět často neodpovídá. Nemáme-li to štěstí, že vlastní iniciativou či řízením osudu děláme práci, která nás naplňuje, pak se taková odpověď typicky odkládá, hledá se jinde (v rodině, v koníčcích) nebo se nejčastěji očekává…právě od povýšení. „Dobře teprve bude, až… (mě povýší, budu v důchodu, vystřídám šéfa, skončí tento totalitní režim apod.)“.

Dnes zaměření na vertikální postup doplnily nové, alternativní modely kariérního rozvoje i zaměstnaneckého vztahu (budeme jim zde věnovat samostatný článek). Mladá generace se dnes setkává s nepochopením té starší a s výčitkami, že “nebudují kariéru”. Ty ale často pramení z nepochopení změn, která dnešní doba přináší a rovnají se radám našich pradědů, že nejbezpečněji uložené peníze jsou peníze ve slamníku, nikoli v nástrojích investičního trhu, v půdě nebo nemovitostech… podobně jako bude dnešní mladá generace vyčítat svým dětem…zatím nevíme co. Podívejme se nyní na tyto rozdíly podrobněji.

Dějiny práce a zaměstnání

V historicky poměrně nedávné době cca 150 let (což je stále ještě doba, která se odráží v našich předávaných přesvědčeních, výchovou tradovaných názorech a mezigeneračních konfliktech) došlo k několika radikálním změnám v chápání práce a toho, co je u ní (od ní) důležité:

(1) Předindustriální doba

V předindustriální době byla práce vymezena komplexními pracovními rolemi a oddělenost pracovního života, rodinného života a volného času nebyla značná. Náplň práce byla velmi různorodá, ať už se týkala zemědělství či řemesel a byla definována nikoli tím, co člověk dělá (tedy jakýmsi popisem práce), ale především výsledky a produkty. Produktem ševce byly boty, produktem lékaře zdravý člověk, produktem zemědělce obilí, mléko a maso. Že musel být zemědělec též dobrým řemeslníkem, prodejcem nebo plánovačem a švec také trochu psychologem, učitelem a znát devatero dalších řemesel, bylo jasné.

Zajímavým faktem jsou také historické studie, které zjišťují, kolik hodin věnoval například člověk pozdního středověku či počínajícího novověku práci. Pro mnohé z nás, jejichž obrazotvornost byla ovlivněna ještě komunistickým školstvím a jeho líčením do úmoru udřeného, chudého, hlady umírajícího nevolníka, je překvapivé zjištění mnoha studií, které ukazují, že například typický řemeslník věnoval své práci zhruba stejně času, jako pracujeme dnes, tj. kolem 40-45 hodin týdně. U zemědělců nebyly tyto počty jiné, i když samozřejmě v nevyrovnaných proporcích celodenní práce přes léto a omezené práce v zimním období. Do toho musíme započítat dnes nepředstavitelné množství církevních svátků, kdy se nepracovalo vůbec, nebo se pracovalo omezeně. Podle profesorky J. Shore, která se historickým pojetím práce zabývá, například ve středověké Anglii představovaly tyto svátky společně s nedělemi až TŘETINU roku – to je jistě představa pro mnohé lákavá…

typický středověký řemeslník věnoval své práci zhruba stejně času, jako dnes, tj. kolem 40-45 hodin týdně.

(2) Průmyslová revoluce a vznik zaměstnání

Industrializace v 19. století přinesla s parním strojem jako novým zdrojem síly a pohonu strojů vznik továren a s nimi nejen obrovské zvýšení efektivity práce, ale také nutnost specializace. Švec už nedělal vše od vydělání kůží po prodej na tržišti. Stal se z něj zaměstnanec, který se postupně specializoval na jednu omezenou, efektivně zvládanou činnost. Díky tomu ztratil postupně schopnost (ale i motivaci a možnost) živit se jako soběstačný švec. Ztratil-li “práci”, musel si hledat novou. To je počátek dnešního chápání pojmu “zaměstnání”. Dříve jste jako švec mohli jen obtížně zaměstnání ztratit či si je hledat. Byl jste prostě švec, mohlo se vám nedařit, mohl jste být švec nešika, ale nemohl jste ztratit své ševcovství. Práci však ztratíte snadno. (V této úvaze samozřejmě zjednodušujeme, jistě existovalo mnoho lidí, kteří mohli i před 19. stoletím ztratit práci – např. lidé ve službách šlechty, církve, měšťanů apod. Každopádně na naší úvaze, že rozšířenost konceptu zaměstnání byla nesrovnatelně užší než v dobách industriálních, to nic nemění.)

To je počátek dnešního chápání pojmu “zaměstnání”. V dřívějších dobách jste jen obtížně mohli zaměstnání ztratit či si je hledat. Byl jste prostě švec, mohlo se vám nedařit, mohl jste být švec nešika, ale nemohl jste ztratit své ševcovství, leda snad pokud vás vyloučili z řemeslného cechu.

Tato změna byla doprovázena velkým růstem populace (díky pokroku v lékařských vědách), nově objevenou mobilitou obyvatelstva (díky změnám v sociální struktuře a nové svobodě poddaných a občanů) a masivní migrací obyvatel do měst, což dále omezilo jejich možnosti provádět tradiční, předindustriální práci – která si často vyžadovala buď prostory (zemědělství), prostředí nebo zdroje, které ve městě nebyly k dispozici. Hlavní zaměření u těchto nových zaměstnanců bylo pochopitelně na jistotu práce, na výdělek, který přinášeli domů a který jim pomohl uživit blízké. Svět i čas těchto nových zaměstnanců se také začal nově strukturovat – už nebyl jeden domov, kde bylo vše – rodina, ale i kráva a pole, a s nimi propletená činnost rodinná, pracovní i “volnočasová”, které se překrývaly. Nový řád oddělil práci od domova. Objevuje se tak nové pojetí “volného času”, nové pojetí “pracovní doby”, nové pojetí “mzdy”, která postupně přechází od formy platby pouze za prodané zboží či hotové dílo (jak tomu bylo v předindustriální době nejčastěji) k formě platby za strávený čas, za odpracovanou hodinu, za odpracovaný měsíc.

Tradiční mýtus, že nás industriální revoluce zbavila okovů dřiny, se ukazuje jako nesprávný – ve skutečnosti tomu bylo přesně opačně.

S touto proměnou v odměňování za práci a proměnou celého společensko-ekonomického systému také souvisí množství času, který lidé začali touto prací trávit. Tradiční mýtus, že nás industriální revoluce zbavila okovů dřiny, se ukazuje jako nesprávný – ve skutečnosti tomu bylo přesně opačně. Oproti době předindustriální musí noví zaměstnanci věnovat práci neúměrně času. Dvanácti či čtrnáctihodinové směny nejsou výjimkou (především na územích, které industriální revoluce zasáhla jako první – např. Anglie). Tyto opravdu revoluční změny a vytrhnutí lidí z tradičních vesnických a komunitních vazeb kromě nových možností, pokroku a svobody přinesly samozřejmě také spoustu negativního – problém nezaměstnanosti, alkoholismu, sociálního vykořenění, absence komunitní podpory a chudoby.

Pokračování –>