Paradox psychologického poradenství: kdo příliš radí, není dobrým poradcem

Když od psychologa, kouče či jiného poradce (ale i od kohokoli ze svých kolegů či známých) uslyšíte věty typu „příčinou vašeho problému je“ nebo „řeknu vám, co udělat“, mějte se na pozoru. Jste to vy, kdo se musí rozhodnout. Přijímejte rady, ale nepředávejte nikdy nikomu moc nad svým rozhodováním. Jste to totiž vy, kdo za ně bude vždy zodpovědný a kdo sklidí jeho plody…

V oblasti kariérního (a obecně psychologického) poradenství můžeme sledovat několik přístupů a modelů. Tyto přístupy se měnily v čase, tak jak se měnil trh práce, typ pracovních činností, psychologické a poradenské teorie i očekávání a potřeby jejich klientů. Čím dál větší akcent dnes pochopitelně doznávají přístupy moderní, protože se v nich odrážejí nejen nejnovější vědecké a poradenské poznatky, ale i duše současného člověka reagující na měnící se dobu a povahu zaměstnání. Je ale dobré vědět také něco o starších přístupech v poradenství, protože historická zkušenost odborné komunity s těmito přístupy vysvětluje dnešní skepsi velké části psychologů a psychoterapeutů k tomu, o čem si mnoho lidí paradoxně představuje, že je naopak základem psychologického setkání – tedy k předávání rad a samotnému aktu „radění“.

Přístup “změřím vás a poradím”

Nejstarší přístup v oblasti kariérního poradenství můžeme nazvat metodou “změřím vás a poradím”. Dodnes si pod pojmem kariérní poradenství představí mnoho lidí právě tento postup. Podle této představy s vámi odborník krátce pohovoří, poté vyplníte soustavu psychologických a profesních testů, které změří a odhalí vaše schopnosti, osobnostní vlastnosti, preference a zájmy, a na jejich základě vám poradce řekne, pro jaký typ povolání se hodíte, a pro jaký nikoli.

Jeden ze zakladatelů kariérního poradenství, Frank Parsons, v roce 1909 píše, že pro nalezení správného povolání je třeba:

1. Nejprve jasného poznání sebe, svých nadání, schopností, zájmů, zdrojů, limitů a dalších kvalit

2. Zadruhé, znalosti požadavků a podmínek úspěchu, výhod a nevýhod, odměňování, příležitostí a nabídek v různých typech práce

3. Zatřetí, dobré rozvážení vztahů mezi těmito dvěma skupinami faktorů.

Dodnes nelze teoreticky této formulaci nic vytknout a v mnohém se jí držíme. Ten, kdo byl ale dříve v oblasti kariérního poradenství považován za odborníka na posouzení všech tří bodů, byl poradce či psycholog sám – na základě testů a rozhovoru s vámi posoudil vaše předpoklady, na základě svého vzdělání a informací je porovnal s možnostmi na trhu práce, které se nabízely, a svůj závěr vám vhodně sdělil.

Testování je určitě vhodnou metodou v případě, že byste si rádi ověřili, zda disponujete nějakým konkrétním nadáním, nebo pokud chcete blíže poznat svou osobnost, své vlastnosti a charakteristiky. V dnešní době však považujeme jeho výhradní použití jako metodu kariérního poradenství za omezené a problematické.

Testování je určitě vhodnou metodou v případě, že byste si rádi ověřili, zda disponujete nějakým konkrétním nadáním, nebo pokud chcete blíže poznat svou osobnost, své vlastnosti a charakteristiky. V dnešní době však považujeme jeho výhradní použití jako metodu kariérního poradenství za omezené a problematické z několika důvodů. O části z nich, které se týkají samotné koncepční podstaty testování a jeho využití pro předpověď úspěchu v určitých rolích pojednáváme v samostatném článku. Zde se budeme zabývat důvody, které souvisejí především s tím, jaký způsob poradenství se ukazuje jako účinný, a jaký nikoliv.

Nebezpeční odborníci

Přístup “změřím vás a poradím” nebo jeho obdoba typu „poslechnu si vás a řeknu vám, jak to je“ byl vlastní starším školám psychoterapie a psychoanalýzy. Vychází z takzvaného „lékařského modelu“ psychologie, který tvrdí, že odborníkem na stanovení příčiny (a tedy i napravení) vašich problémů by měl být psycholog či poradce. Koneckonců tak jako za lékařem či za právníkem jdete právě proto, aby vám poradil, aby aplikoval své vzdělání, dovednosti a informace na váš konkrétní problém, totéž očekáváte od psychologa. Psychologie však není právo ani medicína. Spektrum a komplexnost všech faktorů, které hrají u každého klienta zcela jedinečnou roli, kterou se odlišuje od podobných problémů podobných klientů, nelze vtěsnat do nějaké jednoduché diagnostické kategorie (máte chřipku) na který lze nasadit konkrétní lék (antivirotikum) či užití konkrétního paragrafu (využijeme paragrafu na obranu spotřebitele).

Někteří koučové a terapeuti působí dojmem – který bohužel dokonce často chtějí vyvolat – že vyčerpávajícím způsobem DIAGNOSTIKOVALI příčiny vašich problémů, OBJEKTIVNĚ zhodnotili vaše omezení i silné stránky a jsou dokonce ochotni předat vám zaručený LÉK na změnu. To je však mýtus. Psychoterapeuti nejsou lékaři. Nedokáží “odhalit objektivní příčiny problému” po způsobu lékaře, který vám provede rozbor krve.

Od takovému pojetí objektivního „odhalení“ příčin klientových problémů samozřejmě není na jedné straně daleko k sektářství, bludům a účelové indoktrinaci klientů, na druhé straně k vyvolání bezmoci a pasivity klientů, která rozhodně nepomůže v jejich aktivním potýkání se s aktuálními problémy.

Od takovému pojetí objektivního „odhalení“ příčin klientových problémů samozřejmě není na jedné straně daleko k sektářství, bludům a účelové indoktrinaci klientů za účelem závislosti na mocné personě gurua či Pana Odborníka (v lepším případě pouze z důvodu finančních, v horším případě z důvodů grandiózních a narcistních pohnutek těchto „terapeutů“), na druhé straně k vyvolání buď přímé bezmoci a pasivity klientů („za vše mohou rodiče“, „nic s tím nemohu udělat“, „musím počkat, až energie čchi zapůsobí“), nebo nevíry a skepse v možnosti terapie či poradenství poté, co jednoduchá nabízená „řešení“ selžou („použij ráno a večer tuto afirmaci“, „na každého se usmívejte“). Tato bezmoc a nevíra rozhodně nepomůže v aktivním potýkání se klientů s jejich složitými aktuálními problémy a otázkami.

V extrémních podobách vede tento „objektivní“ lékařský model psychologie či psychoterapie, předkládající „objektivní“ nález příčin a problémů, dokonce k „pochopitelnému“ objektivnímu vyžadování léčby, nápravy nebo opatření, kterých jsme byli svědky nejen v totalitních režimech, ale pro mnohé překvapivě i v oázách demokracie.

V USA, kde historicky silný protestantský koncept predestinace (osudového předurčení, přeneseně víry v naprostou převahu vrozených vlastností nad možnostmi výchovy či osobní změny) penetroval za pomoci „objektivních“ vědeckých zjištění do otevřeně rasistických či xenofobních teorií a názorů mnohých předních představitelů psychologie a testového průmyslu první poloviny 20. století. Ty vedly nejen ke každodenním tragédiím, jakými byla diskriminace na školách či v zaměstnáních, ale také například k odmítnutí vstupu do země desetitisícům zoufalých imigrantů (dobové „objektivní“ testy prokázaly, že většina příslušníků určitých etnik a národů je pod hranicí minimálních únosných rozumových schopností) nebo nedobrovolným sterilizacím tisíců mentálně postižených. Za to vše může jednoduché neochvějné přesvědčení: „víme objektivně, jak to je a co s tím udělat“.

Kdo je odborníkem na vaše talenty?

Psychologové dávno přišli na to, že jejich přístup k informacím, které by pro důkladnou analýzu příčin vašich problémů nebo příčin silných či slabých stránek vaší osobnosti museli mít, je velmi omezený. Všechny důležité faktory jsou v horším případě ztracené (Jak vás vychovávala maminka ve 4 letech? Jaké rozhovory jste zaslechl 20.2.1987? Jaký pocit jste měl na Nový rok 1993 ráno?) či poznání nepřístupné (geny, specifika mozkových struktur, neverbalizovatelné a implicitní kulturní a společenské vlivy), v lepším případě jsou poměrně nedostupně ukryty „v klientově hlavě” a dostat je z ní ven, tak abychom si mohli udělat alespoň povšechnou představu a pochopit příčiny klientových problémů a otázek, to je práce mimořádně dlouhodobá, pokud je to vůbec možné.

Původní sezení psychoanalýzy, která vycházela z tohoto lékařského modelu a přesvědčení “terapeuta jako odborníka” proto trvala mnoho měsíců či dokonce roků každotýdenních setkávání, než byl psychoanalytik schopen takové informace získat a zformulovat svou představu o příčinách klientových problémů. Psychoanalýza se navíc opírala o diskutabilní předpoklady. Jsou skutečně události, jak si na ně klient vzpomíná, totožné s těmi faktory, které jej skutečně ovlivnily? Je to, na co si právě vzpomínáme, vůbec důležitou příčinou toho, kdo jsme, kým jsme, jaké máme problémy? Je nalezení příčiny problému automaticky jeho vyřešením?

Víme například, jaká je příčina ohrožení živočišných druhů, jako jsou velryby, nosorožci či gorily (pokračující lov, pytláci, mýty tradičních medicín, mizící přirozené životní prostředí), ale rozhodně nemůžeme tvrdit, že by už samotný fakt, že „známe příčiny“, znamenal, že tyto živočišné druhy přestanou být ohroženy… Proč jsi líný? Protože mám takový temperament a rodiče mě nenutili do práce. Pomůže nám to v naší snaze stát se pracovitými?

Vývoj v poradenství – od pasivní po aktivní roli klienta

Psychologové, kteří uvedený způsob práce považovali za neefektivní, si povšimli toho, že daleko lepších a rychlejších výsledků dosáhnou tehdy, když nebudou považovat klienty za pasivní příjemce svých rad a interpretací, ale učiní z nich své aktivní spolupracovníky. Zjistili také, že není nutné a často ani potřebné znát příčiny problému, abychom dokázali klientovi pomoci. Nevíme, proč dnes prší – nechápeme souvislost mořských proudů, gravitace, hustoty vodních par, rosného bodu a teorie chaosu… prostě si vezmeme deštník. V psychologii jsme objevili, že pro velké množství situací si můžeme podobně vystačit s vhodným řešením, aniž zbytečně a neefektivně pátráme po příčinách. (Ovšem samozřejmě neplatí to vždy – někdy je naopak znát příčinu důležité a zásadní pro generování vhodného řešení.)

Nevíme, proč dnes prší – nechápeme souvislost mořských proudů, gravitace, hustoty vodních par, rosného bodu a teorie chaosu… prostě si vezmeme deštník.

Modernější metody poradenství začínají chápat psychologa jako toho, kdo pomocí svého vzdělání, praxe a výcviku zná vhodné přístupy, zkratky a má tipy, jak zefektivnit cestu klientova sebepoznání. Klient je ale ten, kdo tuto cestu aktivně podstupuje, kdo experimentuje, zkouší a nalézá a kdo o výsledcích těchto svých vnitřních pokusů a myšlenek informuje poradce. Ten na základě těchto informací navrhuje, co dále.

Astronaut není určitě pasivní prvek a na úspěchu mise má zásadní podíl. Přesto však díky nedostatku informací, absence pohledu z větší perspektivy a těsnému manévrovacímu prostoru se pro úspěch své mise musí v mnoha případech radit s kolegy na zemi. A stejně dnes probíhá i psychologické poradenství či psychoterapie.

Je to podobný model, jako když astronaut na oběžné dráze konzultuje středisko řízení letů: astronaut není určitě pasivní prvek a na úspěchu mise má zásadní podíl. Přesto však díky nedostatku informací, absence pohledu z větší perspektivy a těsnému manévrovacímu prostoru se  pro úspěch své mise musí v mnoha případech radit s kolegy na zemi. A stejně dnes probíhá i psychologické poradenství či psychoterapie.

Pro situaci kariérního poradenství to znamená, že odborníkem na řešení svého problému se stává – klient sám. Vždyť je to právě on, kdo dlouhodobě “řídí svoji vesmírnou loď”, má s ní zkušenosti desítek let – proto on sám má nejlepší předpoklady, poznat své talenty, schopnosti a zájmy. Každý klient zná sebe sama určitě mnohem lépe než psycholog, který si o něm činí obrázek pouze několik hodin. Často však stejně jako astronaut také klient potřebuje poradit, kam se podívat, jak nastavit daný přístroj, jaký šroubek povolit a čemu věnovat pozornost. Klient jako zkušený kosmonaut může mít na věc jiný názor, protože má bližší, bezprostřednější pohled. A tak naslouchá názorům odborníků, ale skutečné rozhodnutí samozřejmě a rozumně učiní daleko spíše na základě situace, kterou vnímá okolo sebe.

Moderní poradenství se tak stalo společnou prací, kdy každý odvádí tu část, pro níž je nejvhodněji disponován. Klient se v ní obvykle učí, jak se učit a jak se změnit, jak si pomoci sám, jak postupně měnit svůj sebeobraz. Úspěšným výsledkem takových setkávání často není jen vyřešení problémů, ale pocit klienta, že už ví, jak se s tímto a s podobným typem problémů v životě utkat. A to je mnohem důležitější – víme totiž, že je lepší naučit rybařit, nežli darovat rybu…

Očekáváme aktivitu klientů

S výše zmíněnou proměnou a zefektivněním poradenské situace souvisí také větší aktivní role, kterou jsme jako psychologové začali vyžadovat od svých klientů. Už nejsou pouze příjemci našich rad, jsou spolutvůrci poradenské situace. Jsou spoluzodpovědní za její výsledek. To je neslučitelné s modelem “změřím vás a řeknu vám, jak to je a co máte dělat”.

Tento přístup sugeruje obraz klienta jako pasivního jedince, neschopného vyznat se sama v sobě a potřebujícího vnější radu. Taková situace umocňuje každou chybu nebo nevhodnou interpretaci psychologa. Nastoluje nebezpečnou atmosféru, kdy je potřeba nekriticky přijímat vše, co poradce řekne, protože to “přece je pravda”. Bez ohledu na to, že rady, které říká, jsou třeba jenom jeho momentální nápady – to však klient nesprávně chápe jako neomylné pravdy.

Jako psychologové dokážeme dobře pomoci s rozvažováním, máme metody, jak společně zkoumat klientovy zkušenosti. Konečná zodpovědnost za přijetí rozhodnutí nebo jejich změnu je však pochopitelně vždy na klientovi. K tomu je vyzýván a v tom je podporován.

Metoda “změřím vás a poradím” se tedy velmi liší od moderních poradenských přístupů, které jsou typicky dialogické, kdy ve vzájemném vztahu a rozhovoru hledáme smysl, generujeme alternativy, zamítáme je, navrhujeme nové – jako dvě nezávislé strany se svými vlastními zkušenostmi a odlišnými rolemi. Do této poradenské situace vstupujeme každý se svými zkušenostmi, se svými pohledy, se svými názory.

Jako psychologové dokážeme dobře pomoci s rozvažováním, máme metody, jak společně zkoumat klientovy zkušenosti. Nový názor a nové zkušenosti může přinést i dobrý psychologický test. Může to být názor zajímavý. Konečná zodpovědnost za přijetí tohoto názoru nebo jeho změnu, za přijetí zkušeností nebo jejich změnu a za přijetí rozhodnutí nebo jejich změnu je však pochopitelně vždy na klientovi. K tomu je vyzýván a v tom je podporován.