Jste zahlceni množstvím životních a profesních voleb a možností? Nezapomínejme, že si můžeme nejen vybrat konkrétní profesní role, preference, koníčky a zájmy, ale i způsob, jakým tyto nové role budeme naplňovat a jak budeme stát ve skupině lidí, kteří si je také vybrali.

Současný svět nám nabízí k výběru nekonečné množství profesních i životních rolí, nespočet povolání, koníčků, zájmů, preferencí.

Mnoho lidí je touto možností (a nutností) výběru zahlceno. Uvědomují si, že nemohou být vším, chtějí-li své hlavní role plnit dobře a zodpovědně. To je pochopitelné. Často ale za naším zahlcením a následnou neschopností vybrat si více rolí, koníčků, profesních voleb stojí také způsob, jakým o daných životních a profesních rolích přemýšlíme. Zde platí dvě zásadní pravidla, která bychom si měli vždy uvědomovat.

Hrajme hlavní i vedlejší role

První pravidlo známe z divadla: Není každá role hlavní. Jistě, není také malých rolí, a i ta málo významná, epizodní, může být zahrána s bravurou a hru výrazně posunout. Podobně ani v našem životě nemusíme přemýšlet o všech profesních rolích, zájmech a preferencích jako o našich rolích hlavních.

Možná že pro mou spokojenost a uspokojení konkrétních potřeb bude úplně stačit, když si vyjdu na ryby jen dvakrát ročně (a nemusím být hned předseda místního spolku rybářů, psát blog o rybaření a nosit v klopě odznáček „Rybář roku“), možná že se nemusím věnovat svému malému koníčku – webovému designu – denně tři hodiny, ale stačí tři hodiny týdně…

Pro naše životní role neplatí úměra čím více, tím lépe. Musíme hledat rovnováhu, která vyhovuje – jak nám, tak našemu okolí.

Pro naše životní role neplatí úměra čím více, tím lépe. Musíme hledat rovnováhu, která vyhovuje – jak nám, tak našemu okolí. Budeme-li se věnovat našemu dítěti nepřetržitě dvanáct hodin denně, asi jej rozmazlíme. Nebudeme-li se mu věnovat vůbec, nemůžeme očekávat vybudování pevného vztahu.

Na totéž bychom měli myslet, pokud jsme zahlceni množstvím plánů, idejí a možností – nemusíme hrát ve všech skladbách první housle, i tympán může hrát v orchestru našeho životního stylu významnou roli, byť hraje sporadicky, ale o to přesněji… Ušetřený čas a energii na učení složitého partu prvních houslí pak můžeme věnovat – jiným rolím.

Někde uprostřed, jinde na okraji

Druhé pravidlo známe z fotbalu: Není možné, aby celý tým hrál v útoku. Máme také střed, obranu, křídla. Podobně bychom při hledání konkrétního přizpůsobení našich voleb a preferencí měli myslet na to, že nemusíme stát vždy uprostřed dané role (identity, povolání, skupiny lidí), ale často pro nás může být vhodnější, stojíme-li na jejich okraji.

Nemusíme být typickými otci, můžeme být netradičními otci. Nemusíme dělat to, co všichni ostatní rybáři, anebo také můžeme. Záleží jen na nás.

1. Stát uprostřed

Stojíme-li uprostřed dané role, budeme spíše podobní ostatním „skalním“ vyznavačům a typickým příslušníkům této skupiny. Budeme přejímat zásadní hodnoty, myšlení a uvažování, typické pro danou profesní či zájmovou skupinu. Budeme touto rolí více definováni, ale také více omezeni (protože naše svoboda určovat si, jak ji konkrétně naplnit, bude omezena). Na druhou stranu se role, v jejímž středu stojíme, stane významnější částí naší identity. Budeme mít větší tendenci vybírat právě ze svých středových rolí, pokud se nás někdo zeptá na otázku: Kdo jste? Co děláte?

Stěží se můžeme stát vedoucími nebo lidmi, kteří v dané roli rozhodují, budeme-li stát na okraji. Stojíme-li uprostřed, budeme těmi, kteří nesou a předávají tradice, kteří jsou strážci dané role, kteří danou roli stabilizují, představují její kontinuitu a „typické“ vyjádření, ať již je to role sedláka, malíře, fanouška fotbalu, jógína nebo otce rodiny.

Stěží se můžeme stát vedoucími nebo lidmi, kteří v dané roli rozhodují, budeme-li stát na okraji. Stojíme-li uprostřed, budeme těmi, kteří nesou a předávají tradice

2. Stát na okraji

Budeme-li preferovat v konkrétní sociální roli okrajovou pozici, budeme spíše odlišní. Budeme odlišní od jiných lidí, kteří stojí na okraji téže role (protože na okraji stojí každý jinak, okraj není – na rozdíl od středu – jen jedno místo). Fanatický vegetarián bude odlišný od běžného vegetariána, ale také od občasného, liberálního vegetariána. Přičemž fanatický i liberální vegetarián stojí na okraji typického vegetariánství – to ovšem neznamená, že si rozumí.

V pozici na okraji dané role se můžeme častěji názorově střetnout (s těmi na okraji i uprostřed), ale zachováme si více vlastní svobody a nezávislosti, více kreativity pro možnost přizpůsobit si roli tak, jak nám vyhovuje. To s sebou nese také větší svobodu rozhodnout se, jak mnoho a jak často být v dané roli, jak silně se s ní identifikovat. Tuto svobodu do určité míry ztrácíme, stojíme-li ve středu role, protože střed sám předepisuje, jaké typické aktivity a životní volby musí být s danou rolí spojeny, a proto diktuje i míru, s níž jsme v dané roli obsaženi.

Stát na okraji není lehké ani proto, že mnohými „ze středu“ budeme považováni za ty, kteří stojí „mimo“, ale těmi, kteři stojí „mimo“, budeme považování za ty, kdo stojí „ve středu“. Budeme proto velmi často vnímání jako ti, kdo jsou trochu cizí nebo trochu nepochopitelní – proto na okrajích není nikdy přeplněno.

Stojíme-li na okraji, pak daleko spíše inspirujeme, než vedeme. Někdy raději oponujeme, než udržujeme status quo.  Máme tendenci měnit, zkoušet nové, experimentovat. Získáváme jedinečnou možnost spojovat, smiřovat a komunikovat s jinými rolemi a jinými skupinami – propojování je totiž něco, co je možné vytvářet úspěšněji z okrajů než ze středů.

Stát na okraji však také může být náročnější – právě pro možné konflikty a neporozumění ze strany těch, kteří stojí uprostřed (či na jiných okrajích), pro neustálý střet našich okrajových tendencí experimentovat a stabilizačních tendencí těch, kteří stojí uprostřed. Stát na okraji není lehké ani proto, že mnohými „ze středu“ budeme považováni za ty, kteří stojí „mimo“, ale těmi, kteři stojí „mimo“, budeme považování za ty, kdo stojí „ve středu“. Budeme proto velmi často vnímání jako ti, kdo jsou trochu cizí nebo trochu nepochopitelní. Budeme možná často sami – proto na okrajích není nikdy přeplněno.

Osobnost „ke středu“ a „k okraji“

Různí lidé preferují různé pozice – někteří jsou spíše konzervativní, mají rádi středová místa, jiní chtějí stát spíše na okrajích, rádi si své role přizpůsobují a jsou v nich typičtí nekonformisté. A pak jsou zde smíšení hráči, kteří preferují být v některých životních rolích uprostřed, v jiných spíše na okraji. Ani jedna pozice není sama o sobě hodnotnější než druhá a obě se vzájemně potřebují – nemůže existovat funkční střed bez okrajových kritiků a inovátorů, stejně jako nemůžeme stát na okraji, nestojí-li typičtí příslušníci dané role uprostřed.

Díky tomu, že zakoušíme různé role, v přesně vymezeném prostoru, způsobu a množství, které nám vyhovuje, budujeme sami sebe. Z okrajů a středů různých rolí a životních pozic vytváříme svůj vlastní střed, svoji životní rovnováhu, budujeme svůj smysl a umožňujeme tak svou seberealizaci.

Problém nastává v okamžiku, kdy se neuvědomovaně přesouváme do pozice, která nám v dané roli nevyhovuje – konzervativní středový hráč je postaven před nutnost být kreativním, nekonformním a osamoceným „křídlem“. Okrajový hráč je tlačen do pozice, kdy má přijmout všechny zásady středové, typické hry pro tuto roli.

Měli bychom vědět, zda jsme spíše typičtí středoví nebo okrajoví hráči. Pro naše konkrétní profesní a životní role a oblasti bychom si měli být vědomi, zda raději chceme (potřebujeme) fungovat uprostřed či na okraji dané komunity, skupiny, oblasti aktivit. A to na základě naší osobnosti, životní situace, hodnot… na základě celosti naší individuality, která je tímto precizováním životních rolí zpětně posilována a utvářena, která je díky nim daleko více podporována ve své odlišnosti a specifičnosti, nikoli unylé a obecné stejnosti. Buďme různí: Buďme odlišní tam, kde chceme být odlišní od ostatních, a stejní tam, kde chceme být stejní. To je základem každé seberealizace.

Buďme různí: Buďme odlišní tam, kde chceme být odlišní od ostatních, a stejní tam, kde chceme být stejní. To je základem každé seberealizace.

Pečlivě si proto vybírejme vhodné pozice v různých životních rolích. Toho dosáhneme – jako vždy – nikoli rozvažováním, ale životním experimentováním, zkoušením a zakoušením – a následnou úpravou našich rolí. Když si začneme uvědomovat, kde chceme stát uprostřed, a kde na okraji, začínáme vytvářet vlastní, jedinečnou identitu. Díky tomu, že zakoušíme různé role, v přesně vymezeném prostoru, způsobu a množství, které nám vyhovují, budujeme sami sebe. Z okrajů a středů různých rolí a životních pozic vytváříme svůj vlastní střed, svoji životní rovnováhu, budujeme svůj smysl a umožňujeme tak svou seberealizaci.