Zkoušet a zkoumat se – zlatá cesta k hledání povolání (3)

<– Předchozí část

Osobní moratorium – období svobodných experimentů

Výše popsaný postup je velmi vhodný u každého důležitého rozhodování. Naše kultura s ním má ostatně dobré zkušenosti, což se odráží i v některých společenských zvycích – například adolescenti a mladí lidé jsou v určitém věku svým okolím „hájeni“ a podporováni v experimentováni ohledně výběru životních partnerů, rolí i povolání. Jsou v období sociálního moratoria - v tomto věku si mohou vyzkoušet různé identity, různé profesní role, různé životní styly a filozofie, mohou změnit zaměstnání, hledat různé typy partnerů a nalézat, který je pro ně vhodný. Nikdo je za to nekritizuje, protože přece zkoušení “patří k dospívání”.

V takových případech, nevíme-li jistě, pro co se rozhodnout a jaký dát životu směr, bychom se neměli nutně rozhodovat rychle a tlačit na sebe. Měli bychom si vyhlásit své vlastní osobní moratorium.

Moratorium je velmi moudrý společenský institut. Bohužel je pevně vázán na věk osob, k nimž se vtahuje. V životě mnohých z nás, kteří tomuto věku neodpovídáme, se někdy může objevit období, kdy potřebujeme opět začít zkoušet, opět více experimentovat a hledat v profesní, osobní nebo vztahové rovině. Často se například změní naše životní role. Rozvedeme se. Ztratíme práci, která dlouhodobě určovala naši identitu. Děti odcházejí z domova a najednou je všechno jinak. V takových případech, nevíme-li jistě, pro co se rozhodnout a jaký dát životu nový směr, bychom se neměli nutně rozhodovat rychle a tlačit na sebe jen proto, že naši vrstevníci přece na tyto otázky “odpovědi mají” (což většinou samozřejmě nevíme, pouze se tak domníváme). Měli bychom si vyhlásit své vlastní osobní moratorium.

Úlevné „moci nevědět“: dát si svolení nemít odpověď

Osobní moratorium znamená dát si svolení po určitou dobu – obvykle měsíců či dokonce let – neodpovídat definitivně na svou otázku, ale prostě zkoušet, experimentovat, hledat nové alternativy, shromažďovat a zakoušet nové nápady, ale v žádném rozhodnutí se příliš nezavazovat, tak abychom jej později mohli korigovat. Znamená hledat nová zaměstnání nebo alternativní pracovní zkušenosti ve zcela odlišných oblastech, která nám dají zakusit různé role, z nichž si budeme moci učinit obrázek. Ale zároveň znamená neuvazovat se příliš v těchto rolích, protože chceme vyzkoušet i další. V osobním moratoriu proto hledáme takové formy aktivit, které nám poskytnou určitý, nedokonalý obrázek, jenž nám ale v této fázi stačí. V této fázi se rozhodně není dobré zavazovat natolik, abychom při změně směru (který k experimentování neoddělitelně patří) museli poškodili sebe či své okolí.

Velké závazky většinou ani nejsou nutné – opět je dobré použít kreativitu a hledat netradiční řešení: Na to, abychom zjistili, jak se pracuje s lidmi, nemusíme nejprve vystudovat psychologii. Můžeme se stát dobrovolníkem v nějaké nadaci. Abychom zjistili, zda se chceme věnovat spíše marketingu, možná nemusíme odcházet ze svého současného místa, ale stačí vzít si dobrovolně na starost nějaký úkol v oblasti marketingu, či nabídnout své nápady nadřízenému a v případě zájmu o ně pomoci s jejich realizací. Abychom si ověřili, zda je naše touha žít na venkově skutečně silná, nemusíme hned kupovat desetihektarový statek…možná nejprve stačí vyjet na pár víkendů na chalupu, kterou bezplatně půjčí kamarád. Každá změna a rozhodnutí nemusí (a v této fázi by ani nemělo) být zásadní, osudové. V této fázi ochutnáváme. Rozhodujeme se později.

Rozhodnutí – někdy překvapivě těžké, jindy překvapivě lehké

Osobní moratorium se pochopitelně nesmí stát celoživotním stylem. Nakonec se rozhodnout musíme. Musíme obětovat dobré a lákavé pro ještě lepší a hodnotnější. Musíme se rozhodnout – většinou stále ještě s určitou mírou nejistoty, protože naprosto jistá rozhodnutí jsou dost často rozhodnutí nezajímavá nebo nedůležitá.

Osobní moratorium se pochopitelně nesmí stát celoživotním stylem. Nakonec se rozhodnout musíme. Musíme obětovat dobré a lákavé pro ještě lepší a hodnotnější.

Často – pokud si klienti dopřejí a povolí osobní moratorium v nějaké oblasti – překvapivě udávají, že nový směr a jasné rozhodnutí se u nich objeví mnohem dříve, než čekali. Svolením “nemít odpověď” a “moci vše vyzkoušet” ze sebe snímají velké břímě tlaku a s ním souvisejí stres a úzkost, a v následném uvolněném životním prostoru, bez tlaku na to, rychle se rozhodnout se a nechybovat, jsou schopni se velmi dobře zorientovat a poznat, co je hodnotné a jaký další směr zvolit.

Typickým příkladem je případ klienta, který se rozhodl nechat si dva roky, během nichž chtěl vyzkoušet postupně tři nesourodé oblasti profesí, ale který již po čtyřech měsících věděl poměrně přesně, kam dále. Tato rychlost a jistota jej velmi překvapila. Sejmutí tlaku sama na sebe (“musím se rozhodnout”) společně s několika málo experimenty (vstupem do nových pracovních a společenských situací) pro něj představovaly tak silné nové zkušenosti, že si uvědomil – ano, takto se chci rozhodnout, takto chci žít.

Období zkoušení a experimentování nesmí být nekonečné – spoustu důležitých zkušeností můžeme učinit pouze až následkem důležitých rozhodnutí, při dlouhodobém závazku a díky důkladnému věnování se dané oblasti.

Mnozí lidé hledají a korigují svou životní pouť dlouhodobě, ale právě oni si brzy uvědomí, že neustálé přešlapování na místě a celoživotní experimentování je velkým nebezpečím. Uvědomují si, že období zkoušení nesmí být nekonečné a že spoustu důležitých zkušeností můžeme naopak učinit pouze při dlouhodobém závazku a až následkem zavazujících rozhodnutí. Proto experimentováním spíše prozkoumají terén, a i když na konci svého osobního moratoria nemají zcela jednoznačnou odpověď, hovoří o tomto období jako o velmi důležitém, protože jim pomohlo zúžit možnosti a alternativy. Nyní již nejsou v situaci, kdy vůbec nevěděli, co v životě dělat, ale vědí, že se jim nabízí několik alternativ (i když vzájemně odlišných).

Nyní se musí vydat cestou závazku a větší zodpovědnosti, kterou nelze jednoduše vzít zpět. Ovšem vědomí, že žádná volba není naprosto neměnná, že každý směr lze následně korigovat podle aktuální situace, že život je většinou dostatečně dlouhý na to, abychom se v něm věnovali různým plánům a životním aktivitám – i když ne najednou, ale postupně, jak nám to životní role a situace dovolí, takové uvědomění je pro tento typ lidí, kteří jsou zvyklí tázat se upřímně, hluboce a důkladně, více než úlevným.

Experimenty nikdy nekončí, konec však neznamená neúspěch

I v rámci každého rozhodnutí, každého závazku můžeme zkoušet a experimentovat dále. Můžeme zkoumat konkrétní vyznění naší role v tomto závazku, můžeme experimentovat s tím, jak tuto roli naplnit. Není táta jako táta, a není manažer jako manažer.

I když moratorium a období zkoušení skončí a my se musíme rozhodnout a učinit nějaký dlouhodobější závazek, který bude mít vliv nejen na nás, ale i na naše blízké, přesto bychom si měli uvědomit, že možnosti dalších experimentů, byť třeba ne tak zásadních a tak rozličných, nekončí ani s tímto rozhodnutím. I v rámci každého rozhodnutí, každého závazku můžeme zkoušet a experimentovat dále. Můžeme zkoumat konkrétní vyznění naší role v tomto závazku, můžeme experimentovat s tím, jak tuto roli naplnit. Není táta jako táta, a není manažer jako manažer.

Postupně tak nalezneme svou nejvhodnější pozici pro danou roli, která nás bude uspokojovat nejvíce a přinese nejvíce efektivity a pocitu spokojenosti. A samozřejmě, tak jak se mění životní podmínky, situace okolo nás i my sami, nesmíme si domnívat, že takto nalezená role bude věčná a neměnná. Po nějaké době se objeví nová období nespokojenosti, kdy budeme muset začít znovu experimentovat a upravovat svou pozici. V případě závažnějších změn se možná objeví hlubší rozpory, krize nebo významné proměny. Možná budeme nuceni opět vstoupit do hledání odlišných oblastí. Vstoupit do nového osobního moratoria.

každá fáze života a každá role jednou končí a bylo by chybou vyčítat si to, nebo snad považovat svou důležitou roli za bezcennou jen kvůli tomu, že skončila.

To je ale v pořádku – každá fáze života a každá role jednou končí a bylo by chybou vyčítat si to, nebo snad považovat svou důležitou roli za bezcennou jen kvůli tomu, že skončila. Není přece pravda, že naše zaměstnání nemělo smysl proto, že po deseti letech skončilo nebo že už nás dnes přestalo naplňovat. Není pravda, že náš vztah neměl smysl jen proto, že jsme se nakonec rozvedli. Podobně jako nelitujeme toho, že už nejsme žáky základní školy, ale málokoho asi napadne tvrdit, že pouze proto, že bychom si dnes této role neužili, byla i tehdy zbytečná a mohli jsme ji vynechat…

Pokračování –>