Obtíže volby, past mnoha možností – jak se rozhodovat (4)

<-- Předchozí část

(5) Mýtus jediné správné cesty, jediné správné volby

Naše osobnost je velmi komplikovaná souhra velkého množství talentů, silných stránek, preferencí, charakterových vlastností, zájmů, temperamentu, zkušeností a tak dále. Domnívat se, že pro sebe můžeme nalézt pouze jednu vhodnou profesní roli či jediné vhodné zaměstnání, je totéž, jako domnívat se, že jediná vhodná žena, s níž mohu být v životě šťastný, je pro mě slečna Barbora ze sousedního vchodu. Pokud pak o mě Barbora nestojí a najde si jiného partnera, je to pro mě životní smůla a já jsem odsouzen k dožití v neštěstí a smutku. Takové přesvědčení je samozřejmě ospravedlnitelné u dětí či poprvé zamilovaných teenagerů. U dospělých lidí je pošetilé a nepatřičné. Podobně bychom měli přistupovat také k oblasti zaměstnání nebo profesní role. Ano, můžeme mít určité preference, povolání, hodnotovou orientaci. Můžeme vědět, že nás baví vyučovat, předávat informace, formovat druhé lidi. To ale neznamená, že pokud nebudeme zrovna učitelem, bude to pro nás znamenat životní zklamání. Je mnoho rolí, v nichž lze tyto talenty naplno využít (od role trenéra, manažera, poradce, po role cvičitele jógy či třeba maminky nebo dědy).

Někteří lidé, ovlivněni vírou v osud či určitými náboženskými teoriemi, vnímají hledání vlastního povolání jako jakési „odhalování“ jediné správné a pro ně vhodné cesty. Vnímají se jako bytosti, jejichž povinností je tuto cestu odkrýt. V moderní době však takové chápání životní situace s sebou přináší silné problémy.

Někteří lidé, ovlivněni vírou v osud či určitými náboženskými teoriemi, vnímají hledání vlastního povolání jako jakési „odhalování“ jediné správné a pro ně vhodné cesty, které pro ně někdo vytvořil (osud, vesmír, Bůh). Vnímají se jako bytosti, jejichž povinností je tuto cestu odkrýt. Hrají tedy se životem jakousi dobrodružnou hru na hledání pokladu. V tomto vnímání můžeme nalézt silný odraz historického protestantského pojetí predestinace (osudové předurčenosti). V moderní době však takové chápání životní situace s sebou často přináší silné problémy.

Doprovodem takového přesvědčení je totiž neustálý tlak na to, nemýlit se a rozhodnout se správně. Pokud máme pouze jedno předurčení, pak se od něj můžeme jakýmkoli nesprávným rozhodnutím odchýlit. Pokud jsme předurčeni býti prodejcem známek, a staneme se prodejci starožitného nábytku, bude to ještě tolerovatelné, ale pokud je pro nás předurčena role učitele, můžeme si dovolit být místo toho ředitelem nebo lesníkem? A pokud máme dobré literární vlohy a zároveň talent v businessu, můžeme být jak byznysmenem, tak spisovatelem?

Někteří lidé, věřící ve své předurčení a “hledající poklad“, si (naštěstí) tyto své teorie o momentálním předurčení “flexibilně” upravují, takže si najdou zpětné vysvětlení pro jakoukoli roli, kterou zaujmou (jsem byznysmen, který večer píše romány, a tak tomu osud chtěl…). Avšak ti, kteří na sebe vyvíjejí přílišný tlak ve snaze odhalit jedno ”jednoduché“ a správné povolání či jednu jednoduchou životní roli, od které navíc očekávají nějaké zásadní potvrzení správnosti – nejlépe zaznění vnitřních fanfár, mystický důkaz či prorocký sen, které ale neustále nepřicházejí, zažívají pochopitelně pocity nenaplnění své životní role, bezvýchodnosti a frustrace. Pokud tito lidé mění své povolání, chápou to jako ještě větší důkaz, že pravé „určení“ ještě nenašli. Protože kdyby jej našli, zůstali by. Neuvědomují si, jak rigidně chápou pojetí povolání a pojetí práce a činnosti – neuvědomují si, že podobně jako musí během života zvládnout více životních rolí s naprosto odlišnými úlohami, od studenta, přes otce rodiny, po stárnoucího dědečka…, možná by podobně měli přistupovat i k otázce, zda mohou mít několik odlišných rolí v povolání či zaměstnání…

Existenciální aspekty rozhodování a profesní volby – dialog a vztah

I pokud chápeme hledání povolání jako svou hlubokou existenciální či spirituální úlohu, pak jej nesmíme chápat jako „odhalování“ čehosi, co je pro nás dopředu stanoveno – tak jako by byl poklad už někde ukrytý a my pouze hledali šipky a indicie, které k němu vedou. Daleko spíše se naše situace nalézání smyslu a naplňující práce odhaluje v neustálém dialogu a odpovídání na otázky, které tento dialog přináší.

Martin Buber, jedna z nevýznamnějších osobností existenciální filozofie 20. století, upozorňuje na to, že podstata jakéhokoli vztahování se ke světu je a musí být dialogická. Chceme-li přijít na hlubší smysl, hodnoty a poslání, které jsou pro nás důležité, pak neodhalujeme něco, co je skryto (a pro nás ukryto) v naší osobnosti, ale vedeme dialog – vedeme ho sami se sebou, se svými talenty, zkušenostmi a ideály, vedeme ho s druhými lidmi, vedeme ho prostřednictvím své řeči, pocitů a uvažování, ale i své práce, své činnosti, svých výsledků a svých zkušeností. Věřící vedou takový dialog s Bohem, nevěřící se svým svědomím, se svou hlubší podstatou či “s něčím, co je”. A často míváme pocit, že právě nejhlubší formy dialogu vedeme nejlépe právě prostřednictvím vztahování se k druhým lidem, ke konkrétním věcem okolo nás, prostřednictvím vztahu ke své práci a ke svému dílu.

A často míváme pocit, že právě nejhlubší formy dialogu vedeme nejlépe právě prostřednictvím vztahování se k druhým lidem, ke konkrétním věcem okolo nás, prostřednictvím vztahu ke své práci a ke svému dílu.

Takovýmto dialogem se světem okolo sebe, setkáváním se s druhými lidmi a jejich prostřednictvím i setkáváním sama se sebou nikoli „odkrýváme“ své předem určené poslání, ale vytváříme je, přicházíme na ně. Poslání a povolání je totiž také a zásadně vždy vztahové, dialogické. K někomu se pomocí svého zaměstnání a životní role vztahuji. Jsem manager pro své podřízené, pro svou firmu (kterou představují konkrétní lidé a konkrétní klienti). Jsem obchodník pro své zákazníky a pro užitek, který jim přináším. Jsem matka pro své děti. Jsem lékař pro své pacienty. Nejsem lékař pro žaludek ani obchodník pro peníze. Jsem samozřejmě rád, když dobře vydělám a když rozumím anatomii žaludku. Ale to není konečným, vztahovým důvodem mého povolání. Koneckonců nejen své povolání, ale všechny lidské, pozitivní i negativní atributy (lásku, obdiv, pýchu, bezohlednost), mohu realizovat opět – pouze ve vztazích.

Takovýmto dialogem se světem okolo sebe, setkáváním se s druhými lidmi a jejich prostřednictvím i setkáváním sama se sebou nikoli „odkrýváme“ své předem určené poslání, ale vytváříme je, přicházíme na ně. Poslání a povolání je totiž také a zásadně vždy vztahové, dialogické.

A tak v pokračujícím dialogu a vztahování se ke světu a lidem v něm, získáváme zkušenosti, které postupně vytvářejí naši osobnost. Jsme-li tomuto dialogu otevření (což si vždy vyžaduje odhodlání prožívat ohrožení, nejistotu a otevřenost ke změně, se kterou je každý dialog neodmyslitelně spojen), pak se postupně stáváme tím, kým „skutečně jsme”, ne jako někdo, kdo odhalil svou osobnost pomocí introspekce či nalezl sobě předurčenou cestu, ale tak, že v tomto dialogu (aktivitách, činnostech, vztazích a komunikaci) realizujeme své jedinečné talenty (a tak je nalézáme), uplatňujeme své silné stránky (a tak si je uvědomujeme) a žijeme naplněný život (a tak jej zpětně hodnotíme).

Významný rakouský psycholog a zakladatel logoterapie Viktor Frankl, který se celý život zabýval problematikou hledání smyslu života, v tomto směru podotýká: smysl se nenalézá, smysl se vynalézá. Nevynalézá se ovšem jako vynalézají inženýři-konstruktéři ani po způsobu míchání chemikálií v baňkách, jak si to mnozí představují (sedneme si do křesla a důkladným vhledem a analýzou přijdeme na recept na svůj šťastný život).

Je to tento dialog a otázky, jež nám neustálé přináší, které nám zaručí, že v odpovědích (a dalším tázání) po životním smyslu, po našem povolání a nejvhodnější pracovní roli, budeme stále blízko svému já. A pokud budeme blízko svému já, pak nám každá práce, kterou si zvolíme, bude povoláním a každé takové povolání bude naplněním.

Vytváří se pobýváním ve vztazích a v dialogu sama se sebou, s významnými druhými lidmi, se světem okolo nás i v dialogu s tím (a zůstáváním v otevřené nejistotě), co plně nechápeme a co nás přesahuje. Vytváří se pobýváním, jehož předpokladem je základní životní otevřenost a připravenost ke změnám, k nimž nás toto pobývání vede. A to si vyžaduje odvahu, upřímnost a odhodlání. A vědomí toho, že se nejedná o záležitost, kterou lze nějak finálně “vyřešit”. Která by trvala týden, nebo rok. Ale že se jedná o otevřený dialog, který musíme vést neustále, bez ohledu na věk, bez ohledu na moudrost či vzdělání, bez ohledu na stupeň jistoty, v němž se zrovna nacházíme. Je to tento dialog a otázky, jež nám neustálé přináší, které nám zaručí, že v odpovědích (a dalším tázání) po životním smyslu, po našem povolání a nejvhodnější pracovní roli, budeme stále blízko svému já. Neboť i naše já a naše osobnost se bude měnit, tak jak měníme své zkušenosti, prostředí a životní role. A pokud budeme blízko svému já, pak nám každá práce, kterou si zvolíme, bude povoláním a každé takové povolání bude naplněním.