C. S. Lewis: Vnitřní kruh

Britský spisovatel, intelektuál a humanista C. S. Lewis, blízký přítel autora hobitů J. R. R. Tolkiena, přednesl v roce 1944 na Londýnské King`s College tuto fascinující řeč. Její obsah je natolik aktuální a důležitý pro všechny, kteří se nacházejí v jakékoli fázi budování kariéry, že jej zde otiskujeme v původní délce. Řeč je to nesmírně britsky vtipná, přitom trefná až mrazí. Autor nás totiž varuje: Touha patřit do vnitřního kruhu je úhlavní hnací motor bezpočtu kariéristů, skalních zastánců, nadšenců, propagátorů, snobů, pseudocelebrit i „úspěšných“ okolo nás. Touha patřit do vnitřního kruhu je jedním z nejsilnějších lidských motivů. Je to touha pošetilá, bláznivá, sisyfovská, donkichotská, protože se nemůže nikdy naplnit. Uvnitř každého vnitřního kruhu je totiž….nový vnitřní kruh. Dávejme si všichni pozor na to, co je pro nás vnitřním kruhem. „Dokud neporazíte strach z toho, být mimo, budete stále mimo.“

Londýn, King’s College, 1944:

Mohu vám přečíst několik řádek z Tolstého Války a míru?

Když Boris vešel do místnosti, kníže Andrej naslouchal starému generálovi, nosícímu svá vyznamenání, který mu cosi oznamoval s výrazem vojenské podlézavosti na rudém obličeji. „Dobře. Počkejte, prosím,“ řekl generálovi rusky s francouzským přízvukem, který používal, když mluvil s opovržením. V okamžiku, kdy zaznamenal Borise, přestal naslouchat generálovi, který za ním prosebně pobíhal a snažil se, aby byl vyslechnut, zatímco se kníže Andrej obrátil k Borisovi s radostným úsměvem a pokývnutím hlavou. Boris nyní jasně pochopil, co vždy tušil – že bok po boku se soustavou kázně a podřízenosti, která byla formulována v Armádních směrnicích, existuje ještě jiná a skutečnější soustava – soustava, která přinutila řádně oprýmkovaného generála s rudým obličejem uctivě čekat, zatímco pouhý kapitán jako kníže Andrej hovořil s pouhým podporučíkem jako Boris. Boris se ihned rozhodl, že nechce být veden služební soustavou, ale tou jinou, nepsanou. (část III, kapitola 9)

Když jste pozvali mravokárce ve středních letech, aby k vám promluvil, domnívám se, že musím učinit závěr, jakkoliv nepravděpodobný se zdá, že máte chuť na umravňování středních let. Udělám vše proto, abych vám vyhověl. Chci vám vskutku poradit se světem, ve kterém budete žít. Nemyslím tím, že se pokusím mluvit o tom, co se nazývá běžné záležitosti. Pravděpodobně o nich víte to samé, co já. Nechystám se vám říci – leda ve tvaru tak obecném, že to sotva poznáte – jakou úlohu byste měli sehrát v poválečné obnově. Vskutku není pravděpodobné, že by – v následujících deseti letech – byl někdo z vás schopen nějak přímo přispět k míru nebo blahobytu Evropy. Budete zaneprázdněni hledáním práce, ženěním a vdáváním, osvojováním zkušeností. Chystám se udělat něco mnohem staromódnějšího, než asi očekáváte. Chystám se vám poradit. Chystám se vás varovat. Rady a varování o věcech, které jsou tak trvalé, že je nikdo nenazývá „běžné záležitosti“.

A každý samozřejmě ví, před čím bude mravokárce mého rázu ve středních letech mladé varovat. Bude varovat před světem, tělem a ďáblem. Ale pro dnešek by stačilo jedno z této trojice. S ďáblem se vůbec nebudu obtěžovat. Spojení mezi ním a mnou jde v očích veřejnosti přesně tak daleko, jak si přeji: v některých případech již dochází k záměně, ne-li ztotožnění. Začínám si být vědom pravdivosti starého přísloví, že kdo s čím zachází, tím také schází. Pokud jde o tělo, musíte být velice zvláštní mladí lidé, pokud o tom nevíte stejně tak mnoho, jako vím já. Ale o světě vám myslím mohu něco říci.

Nejsou zde jasná přijetí nebo vyloučení. Lidé si myslí, že jsou uvnitř, i když už jsou ve skutečnosti vystrčeni ven nebo i když ještě nejsou vpuštěni: to poskytuje zábavu těm, kteří jsou skutečně uvnitř.

V úryvku, který jsem vám právě přečetl z Tolstého, objeví mladý podporučík Boris Dubretskoj, že se v armádě vyskytují dvě různé soustavy či uspořádání. Jedna je vytištěna v nějaké malé červené knížce a každý si ji může jednoduše přečíst. A taky zůstává stejná. Generál je vždy nadřízený plukovníka a plukovník kapitána. Druhá není vytištěna nikde. Není to však přesně uskupená tajná společnost s úředníky a pravidly, která vám musí být oznámena po přijetí. Nikdy nejste nikým výslovně a jasně přijati. Postupně, většinou nevymezitelnými cestami, objevíte, že je a že jste mimo ni; a později, pravděpodobně, že jste uvnitř. Je zde něco, co připomíná hesla, ale rovněž v samovolné a neurčité podobě. Zvláštní hantýrka, používání zvláštních přezdívek, narážkovitý způsob mluvy – to jsou příznaky. Ale nezůstává stejná. Není snadné, obzvláště v daném okamžiku, říci, kdo je uvnitř a kdo je mimo. Někteří lidé jsou jasně uvnitř, někteří jasně mimo, ale vždy jsou nějací na hranici. A když přijdete zpátky ke stejnému velitelství divize nebo brigády nebo ke stejnému pluku nebo také ke stejné obchodní společnosti po šestitýdenní nepřítomnosti, můžete najít tuto druhou soustavu zcela proměněnou. Nejsou zde jasná přijetí nebo vyloučení. Lidé si myslí, že jsou uvnitř, i když už jsou ve skutečnosti vystrčeni ven nebo i když ještě nejsou vpuštěni: to poskytuje zábavu těm, kteří jsou skutečně uvnitř. Nemá žádné pevné jméno. Jediným jistým pravidlem je, že lidé uvnitř a lidé mimo požívají jiná jména. Zevnitř může být určena v jednoduchých případech pouhým vyjmenováním: může být nazvána „ty, Tony a já“. Když je velmi uzavřená a v členstvu poměrně stálá, nazývá se „my“. Když se musí náhle zvětšit, aby čelila určité nesnázi, nazývá se „všichni vnímaví lidé zde“. Zvenčí, když si zoufáte, že se nemůžete dostat dovnitř, ji nazýváte „ta banda“ nebo „oni“ nebo „ten a ten a jeho lidé“ nebo „onen spolek“ nebo „vnitřní kruh“. Pokud jste uchazeči o členství, nenazýváte ji pravděpodobně nijak. Hovoříte-li o ní s ostatními mimo, můžete získat pocit, že jste venku sami. A zmínit se o ní při rozpravě s člověkem, který je uvnitř a který vám do ní může pomoci, je – pokud rozhovor probíhá dobře – šílenství.

Jakkoliv špatně jsem to možná popsal, doufám, že jste všichni pochopili věc, kterou vám popisuji. Nebyli jste samozřejmě v ruské armádě a snad ani v žádné jiné. Ale s jevem vnitřního kruhu jste se setkali. Jeden jste objevili na koleji ještě před koncem prvního semestru. A když jste se koncem druhého roku vyšplhali někam do jeho blízkosti, snad jste objevili, že uvnitř tohoto kruhu byl kruh ještě více skrytý, který byl svým záhybem okrajem velkého školního kruhu, jehož pouhými oběžnicemi byly kolejní kruhy. Je rovněž možné, že se školní kruh téměř dotýká kruhu učitelského. Začali jste se totiž provrtávat skrz slupku od cibule. A také zde, na vaší universitě – mohu se mýlit v předpokladu, že právě teď, pro mne neviditelné, jsou různé kruhy – nezávislé soustavy nebo vnořené kruhy – přítomny v této místnosti? A mohu vás ujistit, že v jakékoliv nemocnici, správní radě, diecézi, škole, obchodu nebo fakultě, kam přijdete po vystudování, najdete takovéto kruhy – to, co Tolstoj nazývá druhé nebo nepsané soustavy.

Všechno toto je dosti obvyklé. Rád bych věděl, zda řeknete totéž o mém následujícím kroku, kterým je toto: Věřím, že v určitých obdobích v životě všech lidí, a v mnoha lidských životech ve všech obdobích mezi dětstvím a mimořádně vysokým věkem, je jedním z nejvíce rozhodujících prvků touha být uvnitř místního kruhu a hrůza z osamocení mimo. Tato touha, v jedné ze svých podob, měla vskutku hojné posouzení v písemnictví. Myslím tím podobu snobství. Viktoriánské příběhy jsou plné postav, které trápí noční můra touhy dostat se dovnitř toho zvláštního kruhu, který je, nebo byl, nazýván společnost. Musí být ale jasně pochopeno, že „společnost“ v tomto smyslu slova je toliko jeden ze stovek kruhů a snobství proto jenom jednou podobou touhy být uvnitř. Lidé, kteří věří, že jsou prosti, a vskutku jsou prosti, snobství, a kteří čtou satiry na snobství s klidnou převahou, mohou být pohlceni vášní jiného druhu. Může to být veliká síla jejich touhy vstoupit do zcela jiného kruhu, která způsobuje jejich odolnost proti vábení vyšší společnosti. Pozvání od vévodkyně nechá chladným člověka trpícího vědomím, že je vyloučen z nějakého uměleckého nebo komunistického kroužku. Ubohý člověk – nejsou to velké, osvětlené místnosti nebo šampaňské nebo dokonce skandály okolo poslanců a ministrů, co chce: je to posvátná podkrovní světnička nebo umělecká dílna, hlavy skloněné dohromady, proužky tabákového kouře a lahodné vědomí, že my – nás pět nebo šest hrbících se u kamínek – jsme lidé, kteří vědí. Často je touha sama skryta tak dobře, že těžko postřehneme uspokojení z naplnění. Muži říkají nejen svým ženám, ale i sami sobě, že je to utrpení zůstat déle v zaměstnání nebo ve škole nad nějakým kusem důležité dodatečné práce, kterou jim nechávají, protože oni a ten-a-ten a další dva jsou jediní lidé, kteří zůstali na místě a kteří skutečně vědí, jak se věci mají. Ale není to úplně pravda. Je to strašně nudné, samozřejmě, když vás starý Fatty Smithson tahá stranou a šeptá: „Poslyš, musíme tě nějak prosadit v této zkoušce“ nebo „Charles a já jsme viděli hned, že musíš být v tomhle výboru.“ Strašně nudné… Ach, ale kolikrát horší je, když jste opomenuti! Je únavné a nezdravé přicházet o sobotní odpoledne: ale mít je volná, protože nejste důležití, to je mnohem horší.

Freud by mohl říci, bezpochyby, že celá věc je úskokem pohlavního pudu. Rád bych věděl, zda by tentokrát trochu nepřestřelil. Rád bych věděl, zda, v časech volných mravů, nebyla mnohá panenství ztracena méně v poslušnosti Venuši než v poslušnosti vábení stranického výboru. Neboť, samozřejmě, když jsou volné mravy v módě, cudní jsou v nevýhodě. Jsou neznalí něčeho, co ostatní vědí. Jsou neuvedení. A pokud jde o lehčí záležitosti: počet těch, kteří poprvé kouřili nebo pili z podobného důvodu, je pravděpodobně velmi vysoký.

Musím nyní učinit rozlišení. Nechystám se říci, že výskyt vnitřních kruhů je špatný. Ten je určitě nevyhnutelný. Musí být důvěrná rokování: a není to jen ne-špatná věc, je (samo o sobě) dobré, že by mezi těmi, kteří pracují dohromady, mělo vznikat osobní přátelství. A je pravděpodobně nemožné, aby se služební soustava nějakého sdružení přesně kryla se současnými pracovníky. Pokud nejrozumnější a nejráznější lidé nezaměnitelně zaujímají nejvyšší postavení, může se přesně krýt; neboť tomu tak často není, musí být na vysokých místech lidé, kteří jsou ve skutečnosti přítěží, a na nižších místech lidé, kteří jsou důležitější, než by se z jejich postavení a věku dalo předpokládat. Takovýmto způsobem je druhá, nepsaná soustava nucena vyrůstat. To je nezbytné; a pravděpodobně to není nezbytně špatné. Ale touha, která nás vábí do vnitřních kruhů, je jiného druhu. Věc může být mravně neškodná, a přece touha po ní může být nebezpečná. Jak řekl Byron,

sladké je dědictví a odchod je sladký

neočekávaná smrt té staré dámy.

Bezbolestná smrt zbožné příbuzné v pokročilém věku není zlá. Ale vroucí touha části dědiců po její smrti není považována za náležitý pocit a zákon se mračí dokonce na nejjemnější pokusy urychlit její odchod. Připusťme, že jsou vnitřní kruhy nevyhnutelným a rovněž nevinným rysem našeho života, ačkoliv jistě ne krásným: ale co naše touha po vstupu do nich, naše bolest, když jsme vyloučeni, a druh uspokojení, který cítíme, když se dostaneme dovnitř?

Nemám právo vytvářet domněnky o stupni, na kterém už může být každý z vás usvědčen. Nesmím předpokládat, že vždy nejprve zanedbáváte a nakonec setřásáte přátele, kteří vás skutečně mají rádi a kteří by vám mohli vydržet na celý život, abyste získali přátelství těch, kteří se vám zdají důležitější, důvěrnější. Nesmím se ptát, zda jste někdy odvozovali skutečné potěšení z osamělosti a pokoření člověka mimo, poté co jste sami byli uvnitř: zda jste hovořili s přáteli – členy klubu – v přítomnosti nečlenů prostě tak, aby mohli závidět; zda prostředky, kterými jste si ve dnech zkušební doby nakláněli vnitřní kruh, byly vždy zcela obdivuhodné. Položím vám pouze jednu otázku – a je to, samozřejmě, otázka řečnická, na kterou neočekávám odpověď. Přivedla vás v celém vašem životě, jak si na něj nyní vzpomínáte, touha být na té správné straně oné neviditelné čáry k nějakému slovu nebo skutku, na které se můžete, v tísnivých studených hodinách bezesné noci, podívat zpět s uspokojením? Pokud ano, je váš případ šťastnější než většina.

Ale řekl jsem, že se vám chystám poradit, a rady se mají týkat budoucnosti, ne minulosti. Zmínil jsem minulost, jen abyste si uvědomili to, co – jak věřím – je skutečná povaha lidského života. Nevěřím, že hospodářské pohnutky a milostné pohnutky vysvětlí všechno, co se děje v tom, čemu my mravokárci říkáme svět. Rovněž když přidáte ctižádost, je obrázek myslím stále neúplný. Žádost o zasvěcení, touha být uvnitř obléká mnoho podob, které nejsou jednoduše považovatelné za ctižádost. Doufáme bezpochyby ve hmatatelný prospěch z každého vnitřního kruhu, kam pronikáme: moc, peníze, svoboda porušovat pravidla, vyvarování se pravidelného běhu povinností, vyhnutí se kázni. Ale tohle všechno nás neuspokojí, pokud nedostaneme navíc lahodný pocit tajné důvěrnosti. Je to bezpochyby veliká výhoda vědět, že nemusíme mít strach z služebního pokárání od služebního nadřízeného, protože je to starý Percy, kamarádský člen našeho kruhu. Ale neceníme si důvěrnosti jen kvůli výhodnosti; úplně stejně si ceníme výhodnosti jako důkazu důvěrnosti.

Pokud neučiníte opatření, abyste tomu zabránili, stane se tato touha jednou z hlavních pohnutek vašeho života, od prvního dne, kdy přijdete do zaměstnání, až do dne, kdy jste příliš staří, než abyste se o tyto věci starali.

Mým hlavním záměrem v této promluvě je jednoduše vás přesvědčit, že tato touha je jedním z hlavních a největších trvalých zdrojů lidského konání. Je to jedna ze složek, z kterých je poskládán svět, jak ho známe – celý ten mišmaš námahy, soutěžení, vřavy, prospěchářství, zklamání a reklamy – a pokud je to jeden z hlavních stálých zdrojů, můžete si být zcela jisti tímhle: Pokud neučiníte opatření, abyste tomu zabránili, stane se tato touha jednou z hlavních pohnutek vašeho života, od prvního dne, kdy přijdete do zaměstnání, až do dne, kdy jste příliš staří, než abyste se o tyto věci starali. Bude to přirozená věc – život, který k vám přijde samovolně. Jakékoliv jiné druhy života, pokud tuto touhu budete ovládat, budou výsledkem vědomého a neustávajícího úsilí. Pokud s tím nic neuděláte, pokud poplujete s proudem, stanete se „vnitřními kruhaři“. Neříkám, že úspěšnými; to přijde na to. Ale ať trápením a soužením mimo kruh, do kterého nikdy nevstoupíte, nebo vítězným postupem dále a dále dovnitř – ať tak či onak, budete tím druhem lidí.

Ukázal jsem snad už dostatečně jasně, že si myslím, že je pro vás lepší nebýt tímto druhem lidí. Ale možná máte mysl otevřenou k pochybám. Pokusím se vám tedy naznačit dva důvody proto, abyste smýšleli stejně jako já.

A potom, pokud jste vtaženi, to bude příští týden něco trochu více proti pravidlům a příští rok ještě více, ale všechno v nejradostnější a nejpřátelštější náladě. Může to skončit pádem, ostudou a vězením: může to skončit miliony, šlechtickým titulem a cenou od vaší bývalé školy. Ale budete darebáky.

Je zdvořilé a shovívavé – a vzhledem k vašemu věku také odůvodněné – předpokládat, že nikdo z vás ještě není darebák. Na druhou stranu, podle pouhého zákona pravděpodobnosti (neříkám teď nic proti svobodné vůli) je skoro jisté, že alespoň dva nebo tři z vás, dříve než zemřou, se stanou něčím darebákům velmi podobným. V této místnosti musí být alespoň toto množství těch, jejichž podstatnou vlastností je bezohlednost, zrádnost, bezcitné sobectví. Volba je stále před vámi: doufám, že neberete má silná slova o vašich možných budoucích povahách jako projev nevážnosti k vašim současným povahám. A předpověď, kterou činím, je tato: K devíti z deseti z vás volba, která by mohla vést k darebáctví, přijde – pokud přijde – v ne příliš vzrušujících barvách. Zřejmě špatní lidé, zřejmé vyhrožování nebo uplácení se skoro jistě neobjeví. Nad šálkem kávy nebo skleničkou, přestrojená za všední poznámku a vložená mezi dva vtipy, z úst muže nebo ženy, o kterých jste si nedávno začali myslet, že je znáte docela dobře, a které doufáte poznávat stále lépe - právě v okamžiku, kdy se nejvíce staráte, abyste nevypadali hrubě, prostoduše nebo odměřeně – přijde narážka. Bude to nějaká narážka, která není zcela přesně ve shodě s pravidly čestného jednání: něco, co by veřejnost – hloupá, romantická veřejnost – nikdy nemohla pochopit: něco, okolo čeho jsou rovněž ti „mimo“ ve vašem povolání zvyklí dělat povyk: ale něco, řekne váš nový přítel, co „my“ – a při slově „my“ se pokusíte nezačervenat čirým potěšením – něco, co „my vždy děláme“. A vy budete vtahováni dovnitř, a pokud jste vtaženi, pak ne touhou po zisku či pohodlí, ale jednoduše proto, že jste v tu chvíli, když šálek byl tak blízko u vašich úst, nemohli snést pomyšlení na to, být vystrčen zpět do studeného vnějšího světa. Bylo by tak hrozné vidět ostatní lidské tváře – ty družné, důvěrné, potěšeně chytrácké tváře – najednou studené a pohrdavé; vědět, že jste se ucházeli o vnitřní kruh a odmítli jste. A potom, pokud jste vtaženi, to bude příští týden něco trochu více proti pravidlům a příští rok ještě více, ale všechno v nejradostnější a nejpřátelštější náladě. Může to skončit pádem, ostudou a vězením: může to skončit miliony, šlechtickým titulem a cenou od vaší bývalé školy. Ale budete darebáky.

To je můj první důvod. Ze všech horlivostí je horlivost pro vnitřní kruh nejobratnější v umění, aby lidé, kteří ještě nejsou velmi špatnými lidmi, dělali velmi špatné věci.

Můj druhý důvod je tento: Muka vyhrazená Danajským v klasickém podsvětí, snaha naplnit síta vodou, jsou symbolem nikoli jedné nectnosti, ale všech nectností. Je to dokonalé ztělesnění zvrhlé touhy, která usiluje o to, co nelze mít. Touha být uvnitř neviditelné hranice to objasňuje. Dokud jste ovládáni touto touhou, nikdy nedostanete, co chcete. Zkoušíte oloupat cibuli: pokud uspějete, nic nezůstane. Dokud neporazíte strach z bytí mimo, budete stále mimo.

Dokud jste ovládáni touto touhou, nikdy nedostanete, co chcete. Zkoušíte oloupat cibuli: pokud uspějete, nic nezůstane. Dokud neporazíte strach z bytí mimo, budete stále mimo.

Tohle je zajisté velmi jasné, pokud se nad tím zamyslíte. Když chcete být v jistém spolku z nějakého užitečného důvodu, pokud se – řekněme – chcete připojit k nějaké hudební společnosti, protože máte skutečně rádi hudbu – potom je zde možnost uspokojení. Můžete se objevit jako hráči v kvartetu a může vás to těšit. Ale pokud všechno, co chcete, je být známí uvnitř, bude mít vaše uspokojení krátkého trvání. Spolek nemůže mít zevnitř půvab, který měl zvenčí. Pouhým skutkem vašeho přijetí ztratil svoje kouzlo. Kdysi nové je obnošené, členové tohoto spolku nejsou zajímavější než vaši staří přátelé. Proč by měli být? Nehledali jste schopnost nebo laskavost nebo oddanost nebo zábavu nebo vzdělání nebo důvtip nebo některou z věcí, které mohou přinést skutečné potěšení. Chtěli jste pouze být „uvnitř“. A to je uspokojení, které nemůže vytrvat. Jakmile vám vaši noví společníci zevšední zvykem, začnete si hledat jiný kruh. Konec duhy bude stále před vámi. Starý kruh teď bude jen nudné pozadí pro snahu vstoupit do nového.

Ale skutečné vnitřní kruhy žijí pro vylučování. Nebyla by legrace, kdyby nebyli nečlenové. Neviditelná hranice nemá význam, pokud většina lidí není na její špatné straně. Vylučovaní není náhoda: je to podstata.

A vždycky zjistíte, že je těžké do nich vstoupit – z důvodu, který je vám velmi dobře znám. Vy sami, když už jste vevnitř, to chcete ostatním vstupujícím ztížit, právě jako to ti, kteří již byli uvnitř, ztížili vám. Přirozeně. V jakékoliv prospěšné skupině lidí je vylučování ostatních chápáno jako druhotné. Tři nebo čtyři lidé, kteří dohromady dělají nějakou práci, vylučují ostatní proto, že už je jich dostatek, nebo proto, že ji ostatní prostě nezvládnou. Vaše malá hudební skupina omezuje svoji velikost, protože místnosti, kde se schází, nejsou dostatečně veliké. Ale skutečné vnitřní kruhy žijí pro vylučování. Nebyla by legrace, kdyby nebyli nečlenové. Neviditelná hranice nemá význam, pokud většina lidí není na její špatné straně. Vylučovaní není náhoda: je to podstata.

Touha po vnitřním kruhu vás přemůže, jestliže vy nepřemůžete tento kruh. Ale když jej přemůžete, bude následovat neočekávaný výsledek. Pokud ve své pracovní době uděláte svou část práce, objevíte se nyní znenadání uvnitř jediného spolku, na kterém ve vaší práci skutečně záleží. Budete jeden z pořádných řemeslníků a ostatní pořádní řemeslníci to budou vědět. Tato skupina řemeslníků se nebude nikterak krýt s vnitřním kruhem, „Důležitými lidmi“ nebo „Lidmi, kteří vědí“. Nebude vytvářet stavovské chytračení a zakládat stavovský vliv, který bojuje za profesi jako celek proti veřejnosti: ani nepovede k těm pravidelným ostudám a křikům, které plodí vnitřní kruh. Ale učiní ty věci, kvůli kterým ta práce je a bude – konec konců – hodna veškeré vážnosti, jíž se vskutku těší a kterou řeči a reklama nemůžou udržet. A pokud budete v ušetřeném čase jednoduše obcovat s lidmi, které máte rádi, zjistíte zase, že jste se nevědomě dostali skutečně dovnitř: že jste vskutku chránění a bezpeční uprostřed něčeho, co – viděno z vnějšku – může vypadat přesně jako vnitřní kruh. Ale rozdílem je, že důvěrnost je druhotná a uzavřenost výsledkem a nikdo tam nebyl zaveden vábničkou zasvěcení: proto jsou to jen čtyři nebo pět lidí, kteří se rádi potkávají navzájem a dělají věci, které mají rádi. To je přátelství. Aristoteles je umístil mezi ctnosti. Způsobilo snad polovinu všeho štěstí na světě a žádný vnitřní kruh ho nikdy nemůže obsahovat.

A pokud budete v ušetřeném čase jednoduše obcovat s lidmi, které máte rádi, zjistíte zase, že jste se nevědomě dostali skutečně dovnitř: že jste vskutku chránění a bezpeční uprostřed něčeho, co – viděno z vnějšku – může vypadat přesně jako vnitřní kruh

V Písmu se praví, že ti, kteří žádají, dostávají. Je to pravda ve smyslu, který teď nemohu zkoumat. Ale v jiném smyslu je mnoho pravdy na školácké zásadě „ti, co chtějí, nedostanou“. Mladým lidem, zrovna vstupujícím do dospělého života, připadá svět plný „vnitřních kruhařů“, plný rozkošných soukromností a důvěrností, a touží do nich vstoupit. Ale pokud následují tuto touhu, nedosáhnou žádného „uvnitř“, které by za to stálo. Pravá cesta leží úplně jiným směrem. Je to jako v domě z Alenky za zrcadlem.

 

Z anglického originálu přeložil Jirka Grunt

Redakčně upravil Dalibor Špok