Boj sama se sebou – musíme si poručit?

O postojích k sobě jako důležitém předpokladu osobního a profesního naplnění. Proč být bojovníkem není vždy nejvhodnější strategií a jak naše chuť bojovat se sebou někdy souvisí s tím, co v sobě (ne)akceptujeme. 

Boj sama se sebou – kdo vyhrává? kdo prohrává?

Někteří lidé příliš nevěří, že vnější prostředí (profese, typ práce, kterou děláme) je důležitým faktorem jejich osobního štěstí. Mnozí z nich ne úplně správně pochopili rčení, že jsme to především my sami, a ne věci okolo nás, kdo určuje naši spokojenost. Tato zásada ale upozorňuje spíše na to, že se sami můžeme rozhodnout, jak budeme  vnější situaci vnímat a hodnotit ji. Neříká však, že nás vnější svět neovlivňuje vůbec. Naše osobnost se utváří v neustálých vztazích, v aktivitách a činnostech. Není nějakým statickým, neměnným a od aktivit, prostředí a druhých lidí izolovaným prvkem. Často stačí změnit jen jeden z těchto faktorů – změnit aktivity, změnit lidi, změnit prostředí, a naše osobnost se výrazně mění – k lepšímu i horšímu.

Ti, kteří nevěří v možnost nalezení vhodné profesní role, tvrdí – v každé práci bych si našel “to své”. “Záleží přeci na osobním postoji, všude lze nalézt něco, co mě baví a určitý prvek užitečnosti”. To určitě ano, i pokud budeme kopat kanál v zemi, může nás těšit představa, že tím pomáháme přírodě či lidem, kteří budou v okolí bydlet. Stejně tak je ale jasné, že toto uvědomění nás bude těšit daleko méně a po daleko kratší dobu, než vykonávání činnosti, pro kterou máme výrazné talenty a silné stránky, která nám proto jde více, než lidem okolo nás, která nás skutečně baví a při které zažíváme pocit smyslu z využití těchto svých schopností.

Když chybí sebeakceptace

Někteří lidé nevěří, že by si pro sebe mohli najít vhodnou pracovní nebo životní pozici a nutí se k tomu, setrvat v jakékoli situaci a roli (protože utéct z ní je podle nich projevem nevyzrálé osobnosti, slabosti nebo protože nevěří, že jinde by mohlo být lépe). Tito lidé by se měli zaměřit především na to, jaká je míra jejich vlastní sebeakceptace a jak přijímají všechny stránky své osobnosti. Měli by se ptát “Mám se rád?”, “Jsem rád za to, jaký jsem?” “Cítím se něčím jedinečný, hodnotný?””Cítím vděk za svůj život, za svou jedinečnost?”.

Mnozí zastánci výše uvedených názorů mají vytvořen obraz sebe sama, podle kterého sebeakceptace, láska sama k sobě a vyjádření (prosazení, ukázání) toho, co je nám dáno, je něco špatného, egoistického či snad až bezohledného. Nebo že je dokonce projevem slabosti, protože si přece “musíme umět poručit”, musíme se “přizpůsobit situaci, ať je, jaká je”. Tyto typy lidí pak někdy hledají oporu svých názorů v asketických náboženských tradicích. Ale zůstaneme-li u nám nejbližšího náboženství, pak je to přece právě křesťanství, které upozorňuje na nutnost lásky (včetně lásky sama k sobě), povinnosti využít a zhodnotit všechny talenty, které nám byly dány, a které zdůrazňuje, že životní styl a volby každého z nás by měly být vybrány právě podle typu osobnosti, kterou máme.

Když svou chuť bojovat směřujeme nesprávně

Osobní postoj skupiny lidí, odmítajících možnost a nutnost hledat pro sebe to nejvhodnější povolání (a situaci obecně), může být také motivován potřebou neustálého boje a sebepřekonávání, jakéhosi sportovního zápolení, přesunutého do potřeby vítězit sama nad sebou. Čím více nad sebou vítězí (překonají se, donutí se k nepříjemné činnosti, donutí se k nepříjemnému povolání, donutí se k nepříjemnému…životu?), bez ohledu na to, co chtějí nebo potřebují, tím větší masochistickou radost ze svého vítězství mají.

Pokud (…) zničíme nebo potlačíme své důležité a zásadní stránky, tak aby se neozývaly, pak je související otázka jasná – o co pak opřeme svůj život a co k němu budeme používat, když to nejsilnější a nejdůležitější, co nás definuje, již nemáme k dispozici?

Problém ovšem nastává v situaci, kdy takovým bojem potlačují své možnosti a předpoklady k tomu, vést smysluplný a naplňující život. Pokud svou vůlí – ve snaze ukázat si, jak dobře se ovládáme – zničíme nebo potlačíme své důležité a zásadní stránky, tak aby se neozývaly, pak je související otázka jasná – o co pak opřeme svůj život a co k němu budeme používat, když to nejsilnější a nejdůležitější, co nás definuje, již nemáme k dispozici?

Pojem boje sama se sebou můžeme vhodně používat v oblasti lenosti, v oblasti pohodlnosti, v oblasti strachu, v oblasti neustálého směřování ze zóny komfortu směrem k experimentování a novým zkušenostem, které nás obohatí. Takový boj je užitečný (pokud již potřebujeme zvolit slovo “boj”, které je však zbytečné, protože nás příliš uměle rozděluje na dvě rozporné poloviny – jednu, která bojuje, a druhou, vůči které je bojováno). Avšak bojovat se svou přirozeností, bagatelizovat a zatlačovat své talenty či nedat vyznění určitým důležitým stránkám své osobnosti je velmi nemoudré.

Potlačí-li člověk důležitou součást své osobnosti – ať už ve snaze dokázat si, že si umí poručit, či na základě svého sebeobrazu, kdy chce být někým jiným, než je – pak takové dlouhodobé potlačování s sebou po určité době přináší nepříznivé projevy, prožitky a typický způsob chování vůči okolí. Takový člověk se vyznačuje  mrzoutskou a nesnesitelnou osobností, pocity hněvu vůči okolí, obviňováním někoho či něčeho za svou situaci, pocity ohrožení a nejistoty ze světa okolo nás, pocity depresí, úzkosti, prázdnoty a nenaplněnosti nebo naopak projevy agresivity, dominance a přílišné kontroly všeho okolo sebe.

Společenský a ekonomický efekt vhodného povolání

Seberealizace a hledání smyslu ve vlastním povolání a vhodné pracovní roli není nic bezohledného, egoistického či povrchně hédonistického. Motivy lidí, kteří aktivně hledají svou ideální životní pozici, přece nejsou jen sobecké. Pokud takové povolání člověk nachází, pak v něm bude pracovat lépe, efektivněji a s lepšími výsledky, a proto i jeho ekonomický či společenský přínos bude větší. Jeho spokojenost a zápal bude přínosem pro lidi okolo něj – kolegy, klienty, zákazníky, rodinu, přátele.

hledejte si práci, která vás bude bavit a která vám půjde, protože ti, co si ji nenajdou, budou ve svém povolání velmi rychle překonání právě těmi, které tato práce baví a kterým jde…

I vztahová stránka tohoto povolání a každodenní lidská interakce tak bude mnohem příjemnější než u člověka, který se pro tuto roli “pouze přemáhá”. Výsledkem je nejen kvalitnější dílo, efektivnější výkon a lepší naplnění všech kulturních a společenských potřeb, které práce má – od služby druhým, vytváření něčeho hodnotného, pokroku, nebo třeba jiného, tentokrát užitečného boje – s nespravedlností, se zločinem či s chudobou -  ale TAKÉ větší osobní spokojenost. Tato spokojenost  vzniká nejen následkem toho, že děláme práci, která nás naplňuje, ale také proto, že vidíme všechny tyto výše zmíněné plody, které přináší. Autor jisté knihy z oblasti hledání vhodného povolání to shrnul velmi trefně: hledejte si práci, která vás bude bavit a která vám půjde, protože ti, co si ji nenajdou, budou ve svém povolání velmi rychle překonání právě těmi, které tato práce baví a kterým jde…