Známe jej všichni. Utěšující pocit až jednou. Až dokončím diplomku, až najdu práci, až vyřeším tento problém, až si najdu partnera…potom už bude dobře. Budu konečně bez starostí. Konečně si odpočinu. Bude fajn.

Až to přijde, to potom bude…

Situací, do kterých se mýtus až jednou přelévá, je nepočítaně: Až si přečtu tu knihu o hledání povolání, budu už konečně vědět, co dělat. Až si koupím ten lákavý nový diář, bude pro mě plnění úkolů hračka. Až vystuduji, budu mít konečně po problémech. Až začnu provádět vizualizace, začnou se v mém životě dít změny.

Až jednou je magický šém, který řídí životy mnoha lidí: Těší se, až budou v důchodu a budou mít čas na své koníčky. Až udělají nepříjemnou zkoušku a budou mít čas na zábavu. Až skončí škola. Až bude víkend.

A najednou TO přijde. Škola skončí, víkend nastane, práce je hotova, na účet přijde první důchod. A my  TO zažíváme. Kromě dočasné úlevy, že „už nemusíme“, která však rychle vyprchá, jsme však trochu zklamáni. Místo TOHO (doplňte sami: pocitu pohody, štěstí, relaxace, zábavy), místo vysněného ráje najednou zažíváme sice pohodový, ale přece jen trochu prázdný pocit.

Místo vysněného ráje najednou zažíváme sice pohodový, ale přece jen trochu prázdný pocit.

Ptáme se – co teď? Co jsem to vlastně chtěl dělat, až jednou…? A přicházejí nové problémy. Partner se chce hádat. Škola skončila, a já nevím, co dál. Důchod je nízký. Naštval mě soused. Kape vodovod. V hospodě mi dali pivo pod míru. Vysněný pocit pohody a štěstí, který by se měl realizovat právě teď, ke kterému směřovalo veškeré naše snění až jednou, praská jako bublina z dětského bublifuku.

Psychologie dětského bublifuku

Máme ale fištrón. Jsme inteligentní bytosti – lidé! Bublina není, umně proto začneme tvořit bublinu novou: Těšíme se, až vyřešíme tento nový partnerský problém. Až konečně najdeme první práci… Až nás přejde vztek na souseda. Až se rozhodneme, co v životě dělat. To potom bude pohoda. To bude po starostech, až jednou…

Nová bublina plyne ladně mentálním prostorem. Strhne ve své kráse celou naší pozornost. Volá a láká nás: „Soustřeď se jenom na mě. Pomohu ti překonat tíhu současných strastí. A až jednou…“ Snít a malovat si krásnou vizi budoucnosti. A nemyslet na to, že životnost naší bubliny je stejná, jako té předchozí. Praskne přesně v okamžiku, kdy přijde ono až jednou.

Nemyslet na to, že životnost naší bubliny je stejná, jako té předchozí. Praskne přesně v okamžiku, kdy přijde ono „až jednou“.

Přitom se nemusí jednat jen o bublinu plytké fantazie. Můžeme ji vyfouknout z odborného bublifuku moudrých psychologických rad: ty nám radí vytvořit si vizi budoucnosti, připravit si ji v podobě koláže motivujících obrázků, definovat a vypsat si své cíle. Cvičíme imaginaci a vizualizujeme budoucnost. Používáme afirmace a na ledničku lepíme autosugetivní formulky. Hovoříme o své budoucnosti s terapeuty, ve skupině seberozvoje, s kamarádkou v kavárně. Je to špatné? Je to neúčelné?

V žádném případě. Jsou to velmi dobré a vyzkoušené nástroje. Jsou však neúplné. Jsou stejně užitečné jako benzín bez auta nebo tužka bez papíru. Naše fantazie a přemýšlení o době, kdy vyřešíme konkrétní problém, pro nás mohou představovat velmi hodnotnou informaci. Pokud ovšem…se naučíme tuto informaci využívat právě teď, nikoli ve vysněné budoucnosti.

Včera, dnes a zítra – je stále jedna přítomnost

Naše vize, cíle a očekávání nemají být projekcí fantazijních představ do neuchopitelné budoucnosti. Mají být zásobárnou inspirací, které musíme – v malém měřítku, přiměřeně, postupně – realizovat v současném okamžiku. Současný okamžik je to jediné, co máme. Až jednou až jednou přijde, bude to opět přítomný okamžik, který budeme muset umět prožít v budoucím „nyní“. Pokud se takový okamžik nenaučíme prožívat hodnotně a užitečně tady a teď, nebudeme jej prožívat hodnotně a užitečně ani v žádném jiném budoucím bodě našeho „nyní“. Podobně jako víme, že pokud Tonda nebude trénovat dnes a denně skok daleký, že z ničeho nic neskočí „jednou“ světový rekord.

Současný okamžik je to jediné, co máme. Až jednou „až jednou“ přijde, bude to opět přítomný okamžik, který budeme muset umět prožít v budoucím „nyní“.

Budeme-li prvky svých fantazií zkoušet, oživovat a realizovat v přítomnosti, pak kontinuita těchto okamžiků vytvoří nikoli pohádkové až jednou, ale opravdový život tady a teď.

Naše plány tedy nejsou něčím, co máme žít až v budoucnu. Až vyřešíme. Až překonáme. Až se k nim dostaneme. Takovým prožíváním izolujeme své budoucí ideální já od současného reálného já. Ideální já ale z definice nikdy nemůže být reálné já. Ideální já je něco, o čem „sním ve své mysli a co promítám do budoucna“. Až přijde vysněný okamžik až jednou, budu v něm opět muset žít pouze své reálné já. Samotný příchod tohoto okamžiku rozhodně nezaručí, že se fantazijní ideální já stane jako mávnutím kouzelného proutku mým reálným já. Jediné, co ideální já i v tomto budoucím momentě dokáže, bude opět jen snít o své budoucnosti.

Jediné, co ideální já i v tomto budoucím momentě dokáže, bude opět jen snít o své budoucnosti.

Je jediná možnost, jak učinit ideální já, tím, čím chceme – tedy součástí našeho já reálného: Každodenně, postupně a v malých dávkách převádět určité aspekty a inspirace fantazijního budoucího stavu až jednou do reálného, nedokonalého, nepřipraveného života tady a teď. Nikoli mít vizi do budoucna, ale prožívat tuto vizi v každém našem nyní (byť jen malým, postupným, nedokonalým způsobem). Už dnes. Právě teď.

Zaměření na budoucnost nám zůstane i v budoucnosti

Prožíváme-li fantazie pohodové budoucnosti v kontrastu k nedokonalé přítomnosti („až jednou“, „až vyřeším“) opakovaně a dlouhodobě, stane se takový fixovaný styl myšlení jedním z ústředních způsobů, jakými zažíváme sebe a svět. Nezbavíme se jej později na povel. Zůstane stejný i poté, co dosáhneme jakéhokoli okamžiku v budoucnu: Nebudeme vědět, jak si užít přítomnost. Nemáme vytvořeno nic hodnotného z minula, čím ji umíme zaplnit. Pro řešení tohoto problému pak použijeme osvědčený styl myšlení, který máme k dispozici: začneme očekávat, že dobře bude až v budoucnosti, až jednou…jen co ještě vyřešíme toto.

Druhou možností, jak se vyrovnat s tím, že až jednou není tak šťastné, jak jsme si představovali, je vinit za svou nespokojenost okolí. Může za ní nízký důchod, špatná žena, chabé zdraví. Jenomže, nejsou tyto vnější problémy zčásti právě důsledky naší nedostatečné pozornosti, kterou jsme těmto aspektům života věnovali v minulé přítomnosti? Nezažíváme je dnes proto, že jsme kdysi bagatelizovali úkoly přítomnosti (poznávat osobnost partnera, šetřit si na důchod, běhat, cvičit, zdravě jíst), a místo toho raději malovali fantazijní obraz budoucnosti? Raději jsme snili o tom, jak bude „jednou“ a nemohli jsme se dočkat, až přečkáme své současné problémy…

Nejsou naše vnější problémy zčásti právě důsledky naší nedostatečné pozornosti, kterou jsme těmto aspektům života věnovali v minulém „nyní“? Nezažíváme je dnes proto, že jsme kdysi bagatelizovali úkoly přítomnosti a místo toho raději malovali fantazijní obraz budoucnosti?

Nemít problémy, to by byl skutečně problém

Není to naše nespokojenost, nedostatek toho či onoho, konflikty a frustrace, které nám brání plně žít v přítomnosti. Představa, že je možno žít v přítomnosti hodnotně a naplněně pouze, až tato témata vyřešíme (a staneme se šťastným nadčlověkem), je opět jen další bublinou našeho fantazijního bublifuku až jednou. Až se zdokonalíme. Až přestaneme být neurotici. Až se nebudeme bát. Až budeme vědět, co v životě dělat.

Představa, že je možno žít v přítomnosti hodnotně a naplněně pouze, až své problémy vyřešíme (a staneme se šťastným nadčlověkem), je opět jen další bublinou našeho fantazijního bublifuku „až jednou“.

Nikoli. Právě teď. Veškeré naše starosti a problémy jsou neoddělitelnou součástí naší osobnosti a našeho života. Vyvstávají z něho, jsou jeho doprovodem. Budeme je mít vždycky – byť vždy v jiné, proměňující se podobě. Nikdy nebude žádné „vyřešeno“.

Ba ještě více – naše starosti, konflikty a frustrace jsou často motivačním, inspiračním a energetickým zdrojem našeho života. Jsou to právě naše problémy, které nám díky tomu, že se s nimi utkáváme, umožňují vyvíjet se, přicházet na nové nápady, tvořit, žít pro někoho. Nikoli „přesto“. Ale „právě proto“.

Jsou to zkušenosti, získávané z dialogu nad vlastními problémy, které využíváme pro hledání svého naplnění. Je to energie z frustrace, která nám umožní vstoupit do nové oblasti. Naštvanost z opakovaných selhání, která nám umožní znovu se dát do těžké, ale důležité práce. Je to nevíra a úzkost, které nám umožňují prožívat naději a opětovně ji nacházet v našem konkrétním konání a konkrétní pomoci druhým. Bez problémů, kterých se chceme tak úpěnlivě zbavit, bychom byli rutinní, nudní, nezajímaví, bez motivace.

Nečekejme na perfektní krajinu

To neznamená, že bychom se měli ve svých starostech vyžívat. Měli bychom se s nimi samozřejmě utkávat. Ale neodkládat kvůli nim to, co v životě chceme žít. Soustředit se pouze na řešení svých problémů a čekat s životem na okamžik až jednou je stejně pošetilé, jako odmítat se při jízdě vlakem dívat na ubíhající krajinu a vyžadovat, ať se nejprve změní. Zakrývat si oči a čekat, až se krajina zastaví, protože jinak nemáme jistotu, že nám to, na co se díváme, nezmizí. Nebo se odmítat dívat proto, že se obáváme, že přijde mnohem škaredší krajina…

Často odmítáme kochat se krajinou, dokud nebude naprosto perfektní, úplně předvídatelná, bez pohybu, bez nepříjemných překvapení. Neuvědomujeme si však, že ve vlaku života se krajina mění neustále. Střídají se pěkné a nevzhledné scenérie. Ty nevzhledné vytvářejí kontrast, bez kterého bychom si těch pěkných nikdy nedokázali užít. Ty nádherné poměrně rychle skončí, a právě proto je nazýváme nádhernými.

Neodkládejme pohled na krajinu v sobě i okolo nás v žádném okamžiku naší cesty. Nečekejme na fantazijní „lepší krajinu“. Mohlo by se také stát, že se nenaučíme dívat a rozpoznat to hodnotné, co i v zdánlivě nezajímavé krajině je. Mohlo by se také stát, že jednou nebudeme schopni vychutnat nádhernou krajinu, kolem které skutečně pojedeme. Mohlo by se také stát, že svůj pohled budeme v dobré víře odkládat tak dlouho, až najednou zjistíme, že vjíždíme do konečné stanice…