Svoboda a povolání: Nekonečná volba, nekončící hledání

Malý úvod do hledání povolání. Existenciální filozofie před sto lety potvrzovala to, co dnes všichni zažíváme: nutnost volby, strach z ní, pocity izolace, věčné otázky. Méně si však uvědomujeme, že tyto prožitky jsou neoddělitelnými aspekty něčeho většího a významného: naší svobody, naší možnosti vybrat si, seberealizovat se, naplnit svůj potenciál, ať je jakkoli specifický. Seberealizace však není jednoduchá. Je k ní třeba odvahy. Ukazuje se totiž, že nemít odvahu může také brzy znamenat ztratit sebe sama.

Ještě nikdy v historii lidstva neměl člověk takovou svobodu, jako dnes. Tato svoboda je patrná také v možnosti zvolit si pro sebe své vlastní povolání, naučit se zvolené profesi, najít vytoužené zaměstnání. Díky technickému pokroku, ekonomické vyspělosti, modernímu chápání svobody a přístupu ke vzdělávání se situace většiny lidí liší od situace našich prarodičů a předků – už není nutné jen převzít to, co dělali rodiče, či vybrat si jednu ze tří čtyř možností, které se nám nabízí. Volba se dnes stala samozřejmostí, nutností a privilegiem, možná dokonce naší osobní povinností. I malého dítěte se ptáme – čím budeš? Ukazujeme mu tak již v útlém věku, že dnes je otázka po povolání otázkou, kterou musí zodpovědět on sám. Možná s pomocí druhých a s inspirací u druhých, konečné rozhodnutí je ale na něm.

Volba se dnes stala samozřejmostí, nutností a privilegiem, možná dokonce naší osobní povinností. I malého dítěte se ptáme – čím budeš? Ukazujeme mu tak již v útlém věku, že dnes je otázka po povolání otázkou, kterou musí zodpovědět on sám.

Dvě strany svobody – volba a nejistota, dvě strany odlišnosti – naplnění a samota

Tato změna ke svobodě je patrná ve všech třech základních oblastech životní cesty, o kterých pojednáváme jinde – životního stylu, vize a hodnot; lidí a vztahů okolo nás a povolání a práce, které se v tomto článku budeme především věnovat. Většina z nás tuto možnost volby vítá a oceňuje ji. Uvědomujeme si však také odvrácenou stranu svobody, na kterou nás již od začátku revoluce modernity upozorňují existenciální filozofové – totiž že naše svoboda s sebou nakonec přináší nejen možnost, ale také nutnost volit, a tedy i obavy a úzkost z této volby (protože si nikdy nemohu být skutečně jistý, zda zvolená alternativa je skutečně ta správná …).

naše svoboda s sebou nakonec přináší nejen možnost, ale také nutnost volit, a tedy i obavy a úzkost z této volby

Každá volba s sebou nese vědomí, že pro jednu volbu opouštíme mnoho ostatních, a s touto volbou je nerozlučně spojená také naše zodpovědnost za ní, protože za své rozhodnutí se jen obtížně mohu vymlouvat… Protože každý má možnost naplnit svůj osobní, individuální, specifický životní styl, přináší s sebou volba v některých aspektech také pocit samoty. Budeme se více odlišovat od ostatních, než se od sebe odlišovaly životní styly v minulosti, které jsme obecně mohli pro celou společnost popsat několika desítkami rolí. Kovář, farář, učitel, hospodský, otec, voják, sedlák… To by dnes bylo nemožné.

Proto mohou nastat situace, kdy si s jinými lidmi méně porozumíme: protože naše volby a naše role jsou pro ně méně pochopitelné, naše hodnoty a preference se odlišují, a nejsou – tak jako dříve – jednotně předepsány společností, kulturou, zvykovou či rodinnou tradicí pro všechny stejně. A protože se více odlišujeme, bude také přibývat okamžiků, kdy se nebudeme chovat stejně jako ostatní, kdy budeme mít pro různé chvíle různé vztahy a pro různé role různé lidi okolo sebe, pro různé situace různé identity…

To opět u mnohých lidí vzbuzuje strach a obavy z roztříštěnosti, osamocení či izolace. Mělo by to však být právě naopak – hrozba samoty by měla být pro nás výzvou k porozumění, imperativem k toleranci, motivem k navazování vztahů v různosti, ovšem bez kompromitování našich hodnot a zásadních rozhodnutí, nikoli úlevnou výmluvou, proč být stejný, neodlišovat se, zůstat ve stádu. Hrozba roztříštěnosti nemá volat k omezení a zjednodušení rolí, ale k integritě v našem středu – integritě hodnot, životní vize, principů, toho, co je pro nás důležité, našeho svědomí.

Mělo by to však být právě naopak – hrozba samoty by měla být pro nás výzvou k porozumění, imperativem k toleranci, motivem k navazování vztahů v různosti, ovšem bez kompromitování našich hodnot a zásadních rozhodnutí, nikoli úlevnou výmluvou, proč být stejný, neodlišovat se, zůstat ve stádu.

Možností volby a následnou různorodostí si tak na jednu stranu znesnadňujeme vzájemné pochopení, na stranu druhou ale vzrůstá také naše tolerance k druhým – protože díky různosti, s níž se setkáváme i u svých blízkých a přátel (stejně jako díky různosti, s níž se setkáváme u sebe samých), si uvědomujeme, že právě tato různost má svou hodnotu. A to je dokonce ještě více, než pouhá tolerance – hovoříme o respektu.

Plody volby, která je pouze bezpečná

Mnozí se zaleknout těchto atributů svobody. Chtěli by si užívat pouze jejich pozitivních aspektů. Obávají se nutnosti volby a omezení, bojí se úzkosti, nechtějí převzít osobní zodpovědnost za svojí volbu. Proto volí volbou bezpečnou, vybírají jistou variantu. Na základní životní otázky po povolání neodpovídají za sebe, ale tak, jak vidí, že je běžné kolem sebe, v jejich rodině, mezi jejich přáteli. Není samozřejmě nic špatného na tom, stát se kovářem, pokud je váš otec kovář. Špatné však je stát se kovářem, když nevím, jestli chci být kovářem, nebo je mně jedno, jestli budu kovářem, stát se jím jen proto, že otec je kovář a máme tedy už doma kladivo i výheň.

Není samozřejmě nic špatného na tom, stát se kovářem, pokud je váš otec kovář. Špatné však je stát se kovářem, když nevím, jestli chci být kovářem, nebo je mně jedno, jestli budu kovářem, stát se jím jen proto, že otec je kovář a máme tedy už doma kladivo i výheň.

Takový životní styl a životní volby nakonec vedou k životní nespokojenosti a k potížím v oblasti prožívání, o kterých by mohli manželé a manželky těchto lidí i psychologové popsat stohy knih. Každý člověk potřebuje mít ke šťastnému a spokojenému životu naplněny určité předpoklady a potřeby. Psychologové, kteří lidské potřeby zkoumali, odhalili, že tyto potřeby neexistují jen v oblasti základních životních a sociálních rolí, jako jsou bezpečí, nasycení nebo pozitivní vztahy s druhými lidmi. Ale díky společenským a ekonomickým změnám, které nám dnes umožňují se daleko lépe a snadněji o základní potřeby jednoduše postarat, představují hlavní psychologický problém moderního člověka ne otázky typu “co budu jíst” a “jak si uchráním život”, ale otázky, které se dotýkají oblasti seberealizace a životního smyslu.

díky společenským a ekonomickým změnám, které nám dnes umožňují se o základní potřeby jednoduše postarat, představují hlavní psychologický problém moderního člověka ne otázky typu “co budu jíst” a “jak si uchráním život”, ale otázky, které se dotýkají oblasti seberealizace a životního smyslu

Tato oblast zahrnuje potřebu naplnit svůj potenciál, být užitečný, cítit, že žiji v souladu s vlastními talenty a silnými stránkami, obklopovat se hodnotnými lidmi, kteří mě uznávají a které uznávám já, vytvářet něco, co vnímám jako hodnotné a co po mě zbude, ať již je to dílo, způsob života, osobní příklad nebo dobře vychované děti. Člověka, který některou z těchto důležitých potřeb dlouhodobě nenaplňuje, pak označují psychologové jako jedince deprivovaného.

Co přináší deprivace

Jak vypadá deprivovaný člověk, ví asi každá žena, jež má doma nevrlého manžela, který se nevyspal a má hlad. Babičky a tchyně proto dobře radily – dej mu nejprve dobře najíst, ať je spokojen. A hle, manžel se vyspí, nají, a je z něj zlatý, milý člověk. Často si neuvědomujeme, že totéž platí i v ostatních oblastech lidských potřeb. V oblasti vyšších potřeb jsou však projevy deprivace pozvolnější, plíživější a jejich skutečná příčina (např. nedostatek pocitu užitečnosti, pocit nenaplnění talentů) je méně zjevnější jak tomu, kdo je deprivován, tak jeho okolí.

Důsledkem je deprese nebo pocit životní prázdnoty, kterou najednou pocítíme, i když vlastně nevíme proč, když máme “všechno jako ostatní”. Důsledkem je frustrace, kterou si odreagujeme na jiných lidech, či životní nespokojenost, kterou promítneme do svých názorů.

Důsledkem je deprese nebo pocit životní prázdnoty, kterou najednou pocítíme, i když vlastně nevíme proč, když máme “všechno jako ostatní” a máme se tedy dobře. Důsledkem je frustrace, kterou si odreagujeme na jiných lidech, či životní nespokojenost, kterou promítneme do svých názorů: podle typu osobnosti se začneme domnívat, že za všechnu naši nespokojenost může buď naše okolí (doba je zlá, ekonomická krize, dobře už bylo, nic nemá cenu, každý jen krade a podvádí, nikdo mě nemá rád), nebo za ni může naše nedokonalé, zbytečné já (jsem neschopný, nic neumím, nic neovlivním, všechno pokazím) a nebo ideálně – může za ni kombinace obojího. Tyto symptomy se neprojevují ze dne na den jako chřipka nebo nachlazení. Jsou velmi často projevem dlouhodobého neodpovídání, nepotýkání se a neřešení základních otázek života, z nichž otázka po naplněné práci a povolání je jednou z nejdůležitějších.

Zůstat stejný je také volba

To, že zde hovoříme o volbě, neznamená, že každá volba musí být volbou pro něco jiného, volbou pro změnu. Naším existenciálním úkolem je zvolit si správnou roli, nikoli nutně stále zkoušet něco nového či odlišného, než co zvolili naši rodiče nebo okolí. Známe osoby, společenství a rodiny, kde je součástí společné (a posléze samozřejmě i osobní) životní filozofie předávání tradice, pokračování v počatém díle a podobně. Farmářské rodiny, kde se pole předávají z generace na generaci. Rodiny lékařů, rodiny řemeslníků. Pokud kdokoli přijme tuto roli, ztotožní se s ní a spokojeně ji naplňuje, pak je samozřejmě vše v pořádku. I toto rozhodnutí převzít tradici však musí být osobní, vědomá a zodpovědná volba. Důležitým indikátorem je vždy osobní spokojenost a pocit smyslu a naplnění.

Pro každého je volba jinak obtížná – vliv sebepoznání, okolí, množství talentů

Většina lidí, pro které je vhodné a naplňující povolání důležitým aspektem jejich životního poslání, stojí někde uprostřed mezi dvěma póly: Na jedné straně jsou lidé, kteří věnují nalezení a tázání se po svém povolání a vhodné životní roli mnoho času i prostoru, na druhé straně jedinci, kteří se příliš nepotřebují ptát, protože již od dětství či mladé dospělosti je jim vše jasné. Uprostřed pak stojí ti, u kterých se tato otázka se vynořuje občas a je spojena především s obdobím změn (v osobním, rodinném, nebo pracovním životě), a tedy i nutností upravit svou profesní roli či povolání.

Hledání vlastního povolání je pro někoho složitější, a pro někoho jednodušší proces. Tato složitost nemusí nutně souviset se zralostí osobnosti nebo se stupněm vlastního sebepoznání.

Hledání vlastního povolání je pro někoho složitější, a pro někoho jednodušší proces. Tato složitost nemusí nutně souviset se zralostí osobnosti nebo se stupněm vlastního sebepoznání. I velmi zralá osobnost nebo člověk, které věnoval vlastnímu sebepoznání mnoho času, může mít stále obtíže nalézt nejvhodnější profesní roli. Uvědomme si například situaci někoho, kdo je velmi talentovaný v určité oblasti, ale vnější podmínky (nedostatek prostředků, sociální tlak okolí, rodinná situace) jej naprosto nepodporují a zrazují od takovéhoto životního směru. Výsledný vnitřní boj může být velmi obtížný a trvat třeba i desítky let.

Jiným příkladem obtížnosti ve výběru povolání i přes dobré sebepoznání jsou lidé s mnoha nadáními, kteří vědí, že by byli stejně dobří designéři, jako hudebníci, jako řemeslníci. Všechno je baví. Co si tedy mají zvolit? Tito lidé nechtějí přijít o část své osobnosti – kdo někdy byl v situaci, že si nedokázal vybrat mezi více partnery nebo třeba mezi lákavou nabídkou více jídel v restauraci, ví, o čem mluvíme. Navíc  často silný vnitřní perfekcionistický tlak nadaných a multitalentovaných jedinců (spojený se snadností, s níž dosahovali úspěchu v dětství a vytvořenou představou, že to tak musí být vždy) neumožňuje se každému z oborů věnovat jen tak trochu – chtějí být ve všem nejlepší, což je samozřejmě nereálné a nemožné. Pro volbu osobního povolání to je mimořádně složitá situace. (Více o problémech nadaných lidí…)

Neustálost profesních (a životních) voleb

Aby byla situace ještě komplikovanější, přidává se k možnosti a nutnosti volit si svou profesní úlohu v dnešní době také fakt, že už se nejedná pouze o jednu definitivní odpověď, provedenou kdysi v dospívání. Jedná se o odpovídání celoživotní. V současné společnosti se mění nejen životní role, ale i obsah a naplnění jednotlivých životních fází a cyklů, které již nejsou vymezeny tak striktně, jako kdysi. Máme třicetileté ředitele firem, padesátileté maminky a osmdesátileté nadšené studenty. Díky této flexibilitě se mnozí rozhodnou (nebo jsou postaveni před rozhodnutí) několikrát změnit své životní role a styl, a tomu musí odpovídat i jejich profesní volby, které mohou být často dosti odlišné od voleb, které učinili dříve, a především pro mnohé z jejich okolí “nepochopitelné” a označované tak nálepkami „riskantní“, „šílené“ nebo „ty ses zbláznil“.

Nejsou výjimkou lidé, kteří v době, kdy by podle “tradičních” životních fází měli myslet na důchod, pro sebe vybírají vysokou školu. Nejsou výjimkou čtyřicátníci, kteří se prostě rozhodnou “dělat něco úplně jiného”. Nejsou výjimkou osmnáctiletí studenti, kteří místo pokračujícího vzdělávání zakládají vlastní firmy. Chceme-li být základním životním otázkám opravdu otevření a nezaujímat jen povrchní stanoviska ve snaze dát rychlou odpověď a mít vyřešeno, často zjistíme, že po určitém období musíme zcela změnit své povolání, svou profesi, svůj životní styl… Třeba proto, že jsme naplnili to, co jsme od daného povolání očekávali či co nás uspokojovalo. Nebo nás dané zaměstnání vyčerpalo (či my jsme vyčerpali je, dovršil se jeho účel pro danou životní fázi). Nebo se změní náš společenský status či společenská situace.

často zjistíme, že po určitém období musíme zcela změnit své povolání, svou profesi, svůj životní styl… Třeba proto, že jsme naplnili to, co jsme od daného povolání očekávali.

Příkladů takových situací je mnoho. Děti odcházejí z domova a my již dále nemůžeme mít jako své hlavní povolání “matka”. Jsme najednou příliš staří na to, abychom měli povolání “záchranář” nebo “modelka”. Už jsme příliš unavení na to, denně pomáhat padesáti lidem. Už nás nebaví jen plnit data do počítače, chtěli bych dělat něco s lidmi. Už jsme se naučili to, co jsme se chtěli naučit. Narodilo se nám dítě, potřebujeme vydělat více peněz a máme méně času. Vždy jsme chtěli studovat botaniku, má to cenu teď, když nám je čtyřicet a měli bychom na to konečně peníze a čas? Naše živnost pomalu mizí, nahrazují ji počítače či levné výrobky. Včera jsme oslavili třicítku a pořád nevíme, co v životě dělat. Dokončili jsme školu a konečně bychom mohli dělat, co jsme chtěli, když jsme školu vybírali, ale právě proto, že jsme důkladně poznali tento obor, váháme, zda je to to, čemu se chceme skutečně věnovat…

Všechny uvedené životní situace a mnohé další nás vedou k tázání se nad svým povoláním – někdy ústí „jen“ ve změnu zaměstnání či hledání nového pracovního místa, jindy jsou ale související otázky hlubší a díky nim hledáme nové oblasti, kterým bychom se chtěli věnovat, ptáme se, co jiného by nám mohlo jít, pro co máme talent, co bychom měli změnit, kam bychom se nyní měli vydat.

Tážeme se tedy nejen po tom, od kolika do kolika budeme pracovat a kolik za to budeme mít. Tážeme se ze širšího, hlubšího hlediska. Protože víme, že když si dáme dobrý oběd, jsme spokojenější, než když sníme oběd nedobrý. A podobně víme, že jsme také daleko spokojenější, když děláme to, co nás baví, k čemu máme předpoklady, v čem jsme dobří a úspěšní a v čem cítíme, že prospíváme ostatním lidem. Jsme spokojenější, pokud naše pracovní volba odpovídá i vnější situaci, životní etapě a životní roli, v níž se nacházíme. Odpovídání je složité a často nejisté, ale důvody, proč se musíme snažit neustále odpovídat, jsou nám zcela jasné…