Umění nalézat a moc intuice: Vím proč. Nevím proč. Nevadí.

O úrovních poznání, které psychologové nazývají explicitním a implicitním. Nemusíme být salonními intelektuály, abychom věděli, že pro něco máme jasný důvod, u něčeho jiného důvod jen tušíme. Přesto víme, co je vhodné. Nebo to nevíme, ovšem ptát se neustále „proč“ může být tou největší překážkou ve snaze přijít na to, „co“ a „jak“…

Že vám neodpovím neznamená, že nemám názor

Nenechme se zmýlit tím, že nám na přímé otázky typu “jaké jsou tvé hodnoty, co je pro tebe nejdůležitější” či podobné dotazy, které vybereme z okruhu tří základních životních otázek, většina lidí odpoví pouze vágně a nekonkrétně. Při otázce po hodnotách to jsou odpovědi typu “zdraví, lidé, rodina, práce”. Při otázce po povolání “něco, co mě bude bavit a kde budu v kontaktu s lidmi” a podobně. Tyto odpovědi jsou však obecné a vágní jen zdánlivě. Odpovědi na otázku po životním stylu, práci a základních hodnotách totiž neprobíhají jen na explicitní (slovní, uvědomované) úrovni, ale také na úrovni implicitní, která se obtížně popisuje slovy, ale je patrná v činech a aktivitách dané osoby. Mnohé hodnoty či zásady jsou zjevné z opakovaných důležitých rozhodnutí daného člověka, i když třeba žádné takové hodnoty “slovně” nevyznává a po přímé otázce na ně v danou chvíli jen pokrčí rameny…

Explicitní a implicitní úrovně poznání, rozhodování a voleb

Rozlišení mezi implicitní a explicitní úrovní si můžeme osvětlit na příkladu konkrétnějším a pro většinu z nás bližším, než je obecné hledání životní filozofie a hodnot – a to na otázce hledání partnera či partnerky. Tato situace je typickou směsicí explicitních i implicitních úrovní znalostí a rozhodování. Na úrovni explicitní (slovní) těžko vyjmenujeme tři nebo pět hlavních oblastí, které rozhodly, že jsme si vybrali právě tohoto konkrétního člověka. Pokud je vyjmenujeme, jsou to často jen obecné kategorie (podpora, porozumění, sdílení…), které vlastně hledá ve vztahu skoro každý, a právě proto nám pouze vyjmenování těchto kategorií nezodpoví na otázku, proč právě tohoto partnera a proč ne jiného, který ve stejných oblastech poskytl spokojenost zase jinému člověku, ale nám ne…

Skutečnost je totiž složitější. Ve výběru partnera hrají roli stovky faktorů, od jasně vědomých a uvědomovaných (chci spíše intelektuála, nelíbí se mi mlčenlivé typy…) po částečně uvědomované a obtížněji konkretizované (“vlastně mi pak začal připomínat Zuzanu”) až po ty, jejichž skutečné důvody jsou pro uvědomění velmi málo přístupné a projeví se na vědomé úrovni často obtížně vysvětlitelnými pocity, sympatiemi, nebo preferencemi. Psychologové, psychoanalytici i neurobiologové by o nich mohli popsat stohy knih.

Nemusím vždy vědět proč, důležitější je jak, co a zda

Pro naše rozvažování nad výběrem pracovní role je důležité uvědomit si, že to, co je v našem rozhodování nejdůležitější, není nutně znalost všech příčin, které nás v odpovídání ovlivňují. Často všechny tyto příčiny ani nemůžeme znát. Vrátíme-li se k našemu příkladu se situací seznamování, pak je možné, že náš vyvolený partner kopíruje rodičovský styl, který nám vyhovoval v raném dětství, nebo se fyzicky podobá našemu dědečkovi či nám prostě nevoní – i takovéto “drobnosti” mohou hrát roli, třebaže si je neuvědomíme. Navíc každý z těchto faktorů hraje jen dílčí roli v mozaice stovek dalších, které působí vzájemně synergickým, nebo naopak protikladným efektem a naše uvědomění rozhodně není instancí, která by dokázala explicitně zvážit takovéto stovky faktorů, porovnat jejich hodnoty či vztahy mezi nimi na způsob jakési rovnice či snad z nich udělat jakýkoli závěr.

Na úrovni uvědomění nejsme stroje ani superpočítače. Ano, náš mozek je mimo jiné výkonný superpočítač, ale na úrovni uvědomění nemáme k dispozici jedničky a nuly po způsobu neuronových aktivací. Na úrovni uvědomění máme pocity, myšlenky, tendence, city, přání…

A pokud je nedokážeme přesně vyjmenovat, dokážeme je určitě rozpoznat, dokážeme říct “ano, to je ona”, i když třeba nevíme úplně proč. V případě výběru povolání či zaměstnání, v oblasti hledání vhodné pracovní role a výběru činností, které by nás naplňovaly, stojíme v naprosto stejné situaci.

To, co na úrovni uvědomění (psychologové říkají – na úrovni „fenomenologické“) proto musí v oblasti seznamování rozhodovat, je, že prostě nasloucháme svým pocitům a prožitkům, které se vynořují při komunikaci s různými typy lidí – potenciálními partnery, že analyzujeme své předchozí zkušenosti (“s tím mi bylo dobře, i když vlastně nevím proč, a s tím vůbec ne”), které postupně můžeme do určité míry zobecnit (“tato zkušenost mě naučila, že je mi dobře s někým, kdo mi naslouchá, ale zároveň respektuje”). I když nedokážeme vyjmenovat mnohé skutečné, hluboké příčiny. Dokážeme ale možná vyjmenovat typy situací, které jsme zažívali, typy chování, které byly pro nás obohacující a typy osobností, s nimiž jsme si rozuměli… A pokud je nedokážeme přesně vyjmenovat, dokážeme je určitě rozpoznat, dokážeme říct “ano, to je ona”, i když třeba nevíme úplně proč. V případě výběru povolání či zaměstnání, v oblasti hledání vhodné pracovní role a výběru činností, které by nás naplňovaly, stojíme v naprosto stejné situaci.

Intuice není mystický nástroj ani New Age pojem

Uvedeným způsobem by mělo probíhat odpovídání na všechny zásadní existenciální otázky, včetně té po povolání, tvorbě, práci. Někdy odpovídáme více či úplně explicitně, vědomě, jasně a zřetelně – se znalostí příčin a motivů. Jindy je naše posuzování na spíše implicitní úrovni, kdy nevíme vlastně proč, víme ale, že musíme něco dělat, nějak se chovat a něco preferovat, protože “nás k tomu cosi nutí” nebo protože víme, “že jen tak budeme šťastní”. Protože víme, že dříve jsme dělali něco jiného, kde tento faktor chyběl, a vedlo to k nespokojenosti.

Tyranizovat se přílišnou sebeanalýzou či snahou po slovním nebo technickém uchopení může vést ke stejným problémům (často až paralýze nebo stagnaci ve vývoji) jako rozhodnutí na podobné otázky neodpovídat vůbec, nevěnovat se jim a netázat se, proč jednám, jak jednám…

Oba uvedené mody jsou pro naší spokojenost a životní volbu důležité a vzájemně propojené. Něco víme a dokážeme to přesně pojmenovat, něco pouze nejasně cítíme a něco spíše realizujeme v tom, že to děláme, aniž přesně víme proč a aniž známé hluboké, základní příčiny. Tyranizovat se přílišnou sebeanalýzou či snahou po slovním nebo technickém uchopení může vést ke stejným problémům (často až paralýze nebo stagnaci ve vývoji) jako rozhodnutí na podobné otázky neodpovídat vůbec, nevěnovat se jim a netázat se, proč jednám, jak jednám…

Zdravá míra a střední pozice mezi oběma extrémy je tak – jako vždy – tou nejlepší životní strategií. Věnovat čas přemýšlení, analýze příčin naší spokojenosti a sebepoznání. Věnovat čas našim pocitům a hledat, co je vyvolává. Ale také (a především) jednat, zkoušet, experimentovat, dělat, co cítíme, že je třeba udělat, a sledovat, jaké nové myšlenky a pocity tyto nové zkušenosti doprovází.

Málokdo je výborný psycholog, ale přesto si nacházíme dobré partnery. Stejně tak nemusíme být noví Freudové, abychom si pro sebe našli uspokojující povolání.

Opakovat věci, situace a vstupovat do konstelací, které byly dobré. Vyhýbat se těm, které dobré nebyly, i když neznáme nejhlubší příčiny či důvody. Nebojovat tam, kde je to zbytečně. Ale srdnatě se utkat s nepřítelem tam, kde je to důležité. To je to, co mnozí lidé nazývají intuicí a intuitivním jednáním a co je pro výběr vhodného povolání (kromě špetky zdravého rozumu) mnohdy důležitější, než desítky hodin introspekce a psychoanalýzy. Málokdo je výborný psycholog, ale přesto si nacházíme dobré partnery. Stejně tak nemusíme být noví Freudové, abychom si pro sebe našli uspokojující povolání.