Věřit, či nevěřit psychologickým teoriím, typologiím, nejnovějším osobnostním testům, které nám určí, kdo je pro co vhodný..? Pomůžou nám vybrat si a najít naplňující povolání či změnit zaměstnání tak, abychom byli konečně spokojeni? Věřte jim přesně do té míry, do jaké věříte, že zakoupením ostrého skalpelu se stanete špičkovým kardiochirurgem.

„Mám na to tuto psychologickou teorii“

“Udělal jsem test, ten říká, že jsem extrovert, který rád pracuje s lidmi a emočně stabilní… To mám ale dělat prodavače, nebo ředitele?” – “Nevím, co v životě dělat. Jsem melancholik a ve znamení štíra.” – “Jsem percepční extrovert podle MBTI. Je tedy v pořádku, když chci studovat práva? Hodím se na to?” S tímto typem otázek a tvrzení se kariérní poradci a psychologové velmi často setkávají.

Každý z nás věří určitým teoriím a výkladům, na jejichž základě si vysvětluje své i cizí chování a prožívání. Takové teorie můžeme nazvat „přijatými teoriemi“. Takové teorie (ať již jsou to složité vědecké koncepce, jednoduché teze nebo představa, že nás ovládá vesmírná flotila Aštara Šerana) samozřejmě významně ovlivňují naše sebevnímání a rozhodování. Někdo uvěřil MBTI typologii, jiný se orientuje pomocí jednoduchého přístupu introvert-extrovert, ještě jiný dokonce věří na astrologii. Rozhodně nechci nikomu jeho teorie brát – je však důležité uvědomit si dvě důležité role, které přijaté teorie v našem životě hrají.

(1) Mít teorii může znamenat předat svou moc

Jakákoli teorie, které věříme, nás skutečně ovlivňuje. Pokud věříme astrologii, numerologii nebo věštění z havraního peří, budeme mít tendenci rozhodovat se podle pravidel a pouček těchto teorií, ať již je jejich realističnost jakákoli, a naše činy jimi budou reálně ovlivněny. Každá teorie, pokud ji plně přijmeme, tedy nad námi získává moc. Už to nejsme my, kdo se rozhoduje. Je to přece teorie či systém, kterému jsme se rozhodli věřit, který toto říká. A to je tak osvobozující…

Měli bychom se vždy zamyslet, zda chceme jakékoli teorii a jakémukoli názoru propůjčit nad sebou moc v rozhodování, které bychom měli prvořadě vykonat my sami, protože jen my sami (nikoli tato teorie) jsme zodpovědní za důsledky svých rozhodnutí. Ono se totiž snadněji říká: nejdu do toho, protože mi vyšel “objektivní” test takto a takto, nebo nejdu do toho, protože se to pro kozorohy přece nehodí. A když vše selže, můžete použít univerzální alibistické motto pop-spirituálních teorií, kterým vysvětlíme všechno: “nejdu do toho, protože to takto má/nemá být”. Říká se to snadněji, než si přiznat: nejdu do toho, protože mám strach. Nejdu do toho, protože váhám.

Každá teorie, pokud ji plně přijmeme, tedy nad námi získává moc. Už to nejsme my, kdo se rozhoduje. Je to přece teorie či systém, kterému jsme se rozhodli věřit, který toto říká. A to je tak osvobozující…

Na rady mám odborníka, tak co bych se namáhal

A právě v tom spočívá obliba tolika lidí v návštěvách kartářek a astrologů, ale i psychologů a psychiatrů – pane odborníku, rozhodněte za mně. Ať karty řeknou. Ať lék pomůže.

Správný poradce nebo terapeut však nikdy nepřejímá rozhodnutí za klienta. Psycholog má pomoci podpořit klienta tak, aby byl schopen rozhodnout se sám a s větší jistotou, než kdyby k psychologovi nepřišel. Klient se však nerozhoduje na základě toho, že mu psycholog oznámí, co je pro něj vhodné, a co vhodné není. To koneckonců žádný odborník nemůže vědět – jak by to mohl tušit na základě krátkého setkání s cizím člověkem, když tento člověk je sám se sebou dvacet, třicet, čtyřicet let, a neví to…? Jejich společná práce je ale jiná – společně prozkoumají situaci, související myšlenky, pocity, motivy a potřeby, prozkoumají alternativy a zjistí, co přinášejí. Společně sledují, co je silnou a co slabou stránkou osobnosti, myšlenek i těchto alternativ ve vztahu k životní situaci, v níž se klient nachází. K tomu psychologové využívají určitých přístupů, metod a procesů, které se během desítek let psychologického poradenství ukázaly jako efektivní a zkracující tuto nelehkou cestu. Ale nikdy nerozhodují, a většinou málokdy opravdu “radí”, spíše navrhují, podporují a vyzývají k experimentování a odhalování skrytého. Ukazují nikoli řešení, ale cesty, jakými k řešení dojít.

Klient se však nerozhoduje na základě toho, že mu psycholog oznámí, co je pro něj vhodné, a co vhodné není. To koneckonců žádný odborník nemůže vědět – jak by to mohl tušit na základě krátkého setkání s cizím člověkem, když tento člověk je sám se sebou dvacet, třicet, čtyřicet let, a neví to…?

(2) Pomocí teorie relativity neupečete nedělní bábovku – malý exkurz do teorie vědy

I pokud je naše oblíbená a přijatá psychologická teorie skutečně fungující a třeba i na objektivním vědeckém podkladu, nesmíme zapomínat, že v psychologii je každá teorie či typologie stvořena pouze pro určitý omezený rozsah vysvětlení a určité konkrétní praktické aplikace.

Vysvětlení tohoto faktu se neobejde bez trochy teorie. Psychologie je věda, která produkuje tzv. teorie malého dosahu. Tím se liší například od fyziky, která vytváří teorie velkého dosahu – takové teorie platí velmi obecně, pro všechny jevy okolo nás. Fyzika stanovuje zákony, které platí v Africe i na Marsu. Teorie velkého dosahu jsou typicky produkovány přírodními vědami, jejichž předmětem jsou ostře a jasně vymezené konkrétní jevy a přírodní procesy. Fyzika se nezabývá pečením bábovky – byť některé procesy, které během ní nastávají, dokáže dobře popsat.

Psychologie však není ryze přírodní věda a zabývá neuvěřitelně komplikovaným, obtížně ohraničitelným, obtížně vymezitelným, a neuchopitelným fenoménem lidského chování a prožívání. Chce se po ní, aby zodpovídala neuvěřitelně různorodé otázky – od toho, jak souvisí naše nálada s poškozením jisté struktury v hypothalamu, přes vysvětlení, proč zabíjí sériový vrah nebo proč má Karel raději blondýnky až po odpověď, zda je rozvod Marie řešením. Díky nepřebernému množství působících činitelů (genetických, biologických, sociálních, psychologických, kulturních), ke kterému se přidává obtížná uchopitelnost předmětu našeho výzkumu a široké vymezení našeho oboru, nejsme jako psychologové zdaleka schopni popisovat fungování člověka s takovou precizností a přesností, jako specializované přírodní vědy. To je důvodem, proč fyzik nebo chemik dokáže naprosto přesně předurčit co se stane, když smícháte dvě látky nebo srazíte dvě tělesa, ale meteorolog nebo ekonom vám počasí či akciový index nepředpoví se solidní jistotou ani na 14 dní…

Díky nepřebernému množství působících činitelů (genetických, biologických, sociálních, psychologických, kulturních) nejsme jako psychologové zdaleka schopni popisovat fungování člověka s takovou precizností a přesností, jako specializované přírodní vědy.

Představme si lidský mozek – jak komplikovaný je tento systém miliard neuronů, neurovědci se k němu přibližují jen velmi obtížně… A přesto v psychologii jako vědeckém přístupu představuje mozek a jeho fungování pouze jeden z mnoha dalších faktorů, které musíme brát v potaz, kdy každým z těchto dalších faktorů se zabývá několik samostatných věd (kulturou, společností, biologií….). Psychologie je pro tuto komplikovanost obecně schopná produkovat pouze teorie, které platí pouze vždy pro určitý výsek jejího zkoumání, platí pro určité podmínky, a pro jiné neplatí. Nedokážeme vytvořit teorii, která spojí řešení tajemství obliby blondýnek Karlem i odpověď na to, zda se má Marie rozvést (pochopitelně není-li Karel manželem Marie a Marie brunetkou).

Dejte mi pevný bod, a pohnu zemí…

Uveďme si konkrétní příklad. Jako psychologové jsme schopni vytvořit dobrý inteligenční test, který bude měřit českou populaci. Hůře už na tom budeme, pokud budeme muset srovnat strukturu inteligence či osobnosti české, japonské a novozélandské populace (z důvodů, které přesahují stručný rozsah tohoto článku). A naprosto neschopni jsme vytvořit test, který by objektivně měřil cosi jako “obecnou” lidskou inteligenci, stejně u profesora Oxfordu, jako u světoznámého sochaře, domorodého australského Aborigince a tibetského mnicha.

Jaké úlohy bychom jim dávali? Určí vysokou inteligenci složitá matematická úloha, kterou zvládne profesor, ale ne sochař? Nebo je jejím znakem schopnost rozpoznat náladu klokana na základě sledování jeho stopy, což nezvládne Japonec, ale Aboriginec ano? Pro Aborigince je však tato schopnost důležitá, možná rozhoduje o jeho přežití a může být pro něj znamením vysoké inteligence… Nejsme schopni srovnat inteligenci dvou osob, pocházejících ze zcela odlišných kultur, podobně jako nejsme schopni porovnat krásu želvy s krásou ranního rozbřesku, nebo výkonnost počítače Apple s výkonností Karla při sekání dříví. Žádné kulturně nezávislé inteligenční testy neexistují, protože nám chybí společná kritéria toho, co měříme (inteligence, krásy, výkonnosti…) (I když nás někdy zastaralé psychologické učebnice, postavené na překonaném přesvědčení psychologů první poloviny minulého století, nesprávně přesvědčují o opaku).

Má být psycholog extrovert, nebo introvert? Tyranie typologie

Vraťme se nyní k problému hledání povolání. Nabízí se zde zásadní otázka. Co nás vlastně opravňuje k tomu věřit, že určitá typologie je schopná říci, zda se pro danou profesi hodíme, nebo ne? Měl by být psycholog extrovert, aby dobře komunikoval s lidmi? Pokud se domníváte, že ano, velmi rád vás seznámí s mými kolegy, poměrně silnými introverty a špičkovými psychology, kteří se zabývají nejen vědou a výzkumem, ale jsou i skvělými psychoterapeuty – tedy pracují přímo s lidmi.

Introverze neznamená sociální fóbii, jak tuto vlastnost mnozí vykládají, ale třeba to, že danému člověku stačí udržovat poměrně málo hlubších vztahů a že se třeba ve vlaku nepouští příliš do řeči s cizími lidmi. Což ale neznamená, že lidi nemá rád, nebo se jim vyhýbá. Jedni z nejlepších prodejců, které jsem pomáhal vybírat v rámci své psychologické odbornosti, byli poměrně výrazní introverti. Přesto vyhrávali konkurzy na špičkové prodejní manažerské pozice se stotisícovými příjmy a jsou úspěšnými obchodníky v oblasti korporátního (B2B) prodeje. Někdo, kdo příliš věří typologiím, by mohl říci – ty nedoporučuji, introvert přece nemůže prodávat…

Musí mít lékař špičkovou prostorovou představivost? Asi ano, pokud chce dělat chirurgii, ale ne, pokud chce být psychiatrem. Musí být ředitel emočně stabilní? Zaměřený na celek? Zaměřený na výsledek? Znám mnoho ředitelů zaměřených na detail, spoustu náladových, spoustu perfekcionistů. A všichni pracují jako ředitelé a jsou úspěšní. Co to tedy znamená? Že i když nám typologie mohou pomoci vyznat se v lidech, předpovídat jejich chování a prožívání, nemusí mít žádný nebo jen malý význam pro volbu povolání.

… i když nám typologie mohou pomoci vyznat se v lidech, předpovídat jejich chování a prožívání, nemusí mít žádný nebo jen malý význam pro volbu povolání.

Typologie jsou prostě teorie malého dosahu, které nám umožní úspěšně je aplikovat v určitých specifických situacích. Typologie extrovert-introvert nám umožní představit si, jaký asi bude styl komunikace představitelů těchto typů. Ale nic více. Protože v rámci každého povolání je možno nalézt spoustu rolí a specifických přizpůsobení, které lze sladit s daným osobnostním typem.

Vždyť už představa, že by jedno povolání měli vykonávat pouze lidé jednoho osobnostního typu (existuje-li vůbec něco takového) nás naplňuje hrůzou nebo pobavením – jednak by byl svět neuvěřitelně nudné místo, a jednak by i samotná efektivita těchto povolání velmi klesala, neboť psychologický výzkum dávno odhalil, že nejefektivnější a nejkreativnější týmy jsou ty, které jsou tvořeny lidmi různých osobnostních typů.

Vybírat podle talentů, ne podle absence slabostí

Jeden z nejvýznamnějších světových teoretiků managementu, Peter Drucker, upozorňuje ještě na jiný aspekt problému této volby. Tvrdí, že je velkou chybou vybírat si zaměstnance (totéž samozřejmě platí i pro “samovýběr” zaměstnání či povolání) jen na základě určitého překryvu typu naší osobnosti a našich schopností s daným zaměstnáním. Takový postup, říká Drucker, je obvykle doprovázen zaměřením na to, zda daný člověk nemá nějaké slabé místo, nějakou nedostatečnost, která je pro dané zaměstnání na škodu.

Je vždy lepší a mnohonásobně efektivnější mít sestavený tým ze silných talentů, kteří mají své chyby a slabé stránky, než z průměrných osobností, které nemají výrazných slabých stránek.

Drucker však (pro mnohé překvapivě) říká – jako manažeři bychom si měli naopak vybírat lidi se silnými vlastnosti a výraznými talenty, kterými mohou v dané roli, v daném týmu či v dané firmě prospět. Jejich slabé stránky budou více než vyváženy právě těmito výraznými talenty a na úrovni týmového a firemního fungování pak budou korigovány fungováním týmu a ostatními zaměstnanci, kteří v těchto oblastech mají třeba naopak své nejsilnější talenty. Je vždy lepší a mnohonásobně efektivnější mít sestavený tým ze silných talentů, kteří mají své chyby a slabé stránky, než z průměrných osobností, které nemají výrazných slabých stránek. Drucker tedy ve zkratce říká: vybírejte podle talentů, ne podle absence slabých stránek. A totéž bychom měli mít na paměti v případě hledání svého povolání.

Psychologie selského rozumu

Pokud tedy není nejlepší strategií zaměřit se na typologie a různé osobnostní teorie, jak bychom tedy měli postupovat v hledání vlastního povolání? Podle mých poradenských zkušeností i zkušeností mnoha dalších odborníků bychom měli použít toho, čeho má většina z nás dostatek, ale na co často zapomínáme – zdravého selského rozumu. A pomocí tohoto nástroje se ptát – jaké povolání je pro mě a pro mou osobnost nejvhodnější? O jakých činnostech vím, že mě hluboce naplňují? Jaké jsou mé silné stránky? Jaké mám potřeby? Co mě baví? A odpovídat si na tyto otázky nikoli v kategoriích sofistikovaných teorií a typologií, ale v prostém, hovorovém jazyku.

Věřte tomu, že odhalení sama sebe jako hypomanického schizothymního idealisty nás nepřiblíží k nalezení vhodné pracovní pozice o nic rychleji, než když popíšeme své preference jazykem, kterému rozumí i naše prateta z Malé Lhoty.

Věřte tomu, že odhalení sama sebe jako hypomanického schizothymního idealisty nás nepřiblíží k nalezení vhodné pracovní pozice o nic rychleji, než když popíšeme své preference jazykem, kterému rozumí i naše prateta z Malé Lhoty. Ba co víc, opustíme-li termíny a teorie, přestaneme sami sebe paušalizovat a vtěsnávat do obecných (tedy málo specifických) a často umělých typů, ale začneme se popisovat v jazyce specifickém, konkrétním, ve výrazech pro nás unikátních a nejvhodnějších. V jazyce živém a zakotveném v praktické realitě – a tedy nás i do takové reality směřujícího.