„Stále hledám práci, která mě bude bavit“. To je častý stesk lidí, kteří jsou se svým povoláním nespokojeni…a jedním dechem také dodávají: „a nedokážu takovou práci najít“. Je samozřejmě možné, že důvod jejich neschopnosti takové povolání nalézt leží v jedné ze stovek jiných příčin; nevylučujme však ani možnost, že je za jejich neúspěch zodpovědný právě způsob, jakým si svojí velkou životní otázku kladou: Jaká práce mě bude bavit?

Radost, nebo bavení?

Je „bavení“ určujícím rysem vhodného povolání? Co si představujeme pod pojmem „bavit“? Jistě očekáváme, že nám práce bude přinášet radost – a to nejen její výsledek, díky kterému vidíme, že jsme něčím prospěšní, někomu jsme pomohli či něco dobrého vytvořili, ale že nás bude těšit také vykonávání práce samotné. Proto si zvolíme spíše řemeslné povolání, máme-li k němu vlohy, nebo se staneme účetním, pokud rádi počítáme. Potud je naše snaha najít práci, která nás bude „bavit“, v naprostém pořádku.

Je „bavení“ zásadním, důležitým, určujícím rysem vhodného povolání? Co si představujeme pod pojmem „bavit“?

Domnívám se však, že představa „bavení“ pro mnohé lidi obsahuje ještě něco více, co může snahu najít takové povolání naopak velmi ztížit…

Moderní společnost a její hodnoty

Současná společnost vyznává určité hodnoty, které se odrážejí také v našich volbách, hodnotách a preferencích. Jednou z takových hodnot  je „vývoj, pokrok“, jinou „svoboda, volba“. Obě stojí v protikladu k dřívějšímu důrazu na kontinuitu, tradici, spoléhání na to, co mi bylo předáno; a na předurčenost a neměnnou zakotvenost v sociálním systému („Naše rodina je již 300 let rodinou kovářskou…“)

Možnost profesní volby byla před nástupem modernity jistě velmi omezená: narodili jste se do rodiny sedláka, přejali jste roli sedláka a museli jste tak činit i dále, chtěli-li jste přežít. Důraz vaší tehdejší pracovní činnosti nebyl na rozvoj, ale naopak na přijetí tradice, která přenášela to nejlepší, co se osvědčilo během staletí a co umožňovalo dané povolání vykonávat úspěšně. Hesla z dnešních seberozvojových příruček typu „staň se ještě lepším sedlákem“, „vymýšlej stále něco nového“ – by byla v kontextu předmoderní doby stejně absurdní, jako nebezpečná – hrozilo by, že takové experimentování skončí tím, že se stanete úspěšným žebrákem či obecním bláznem.

Modernita přinesla hodnoty jiné, které umožnily a doprovázely změnu v chápání sociálních a profesních rolí – hodnoty svobodné volby, hodnoty učení, pokroku a rozvoje, změny. Už si můžeme zvolit, můžeme se něco naučit, můžeme začít od nuly a nečekat, zda nám cech povolí dané řemeslo vykonávat. Moderní povolání jsou mnohem komplikovanější, a proto je i role učení mnohem důležitější, než dříve.

Rychlost, zábava a štěstí

Dalšími změnami, které (post)moderní společnost přinesla, je hodnota rychlosti (oproti dřívějšímu preferování opakovanosti a stálosti jako toho, co má největší význam) a instituce „zábavy“, kterou umožnil technický pokrok (televize, rozhlas) i ekonomický pokrok, který znamenal růst volného času.

Zábava se stala instantní, dostupnou, rychlou, okamžitě uspokojující. Zábava je dostupná stiskem tlačítka. Nejsme ochotni čekat pět hodin na Wagnerově opeře na katarzi, chceme to nejlepší, chceme jenom hity.

Zábava se tak stala instantní, rychlou, okamžitě uspokojující. Zábava je dostupná stiskem tlačítka. Nejsme ochotni čekat pět hodin na Wagnerově opeře na katarzi, chceme to nejlepší (the best of), chceme jenom hity. Hit za hitem, vzrušení za vzrušením, silnější emoci za silnější emocí. Přestali jsme chápat, že silné emoce lze prožívat pouze v kontextu slabých emocí, že vzrušení lze prožívat pouze v kontextu klidu, obyčejnosti, banalit. Že si velmi snadno zvykáme. Že proud „hitu za hitem“ postupně přestane být zábavou, ale stane se novou šedí,  z níž chceme (požadujeme, máme právo!) opět rychle, snadno, instantně vybočit za novým vzrušením a ještě silnějším prožitkem, šokem reality show, silou emocí.

Slyšíme ještě hudbu? Prožíváme ještě hru?

Pro současného člověka už není jedinou příležitostí, kdy může slyšet hudbu, sobotní tancovačka či mše v nedělním kostele. Nestojí v situaci, kdy se zbytek týdne na hudbu může (a musí) jen těšit. Nezná už chvíle, kdy ji nemůže zažít, i kdyby chtěl, a neuvědomuje si, jak důležité jsou tyto chvíle právě pro příchod svého opaku, že tyto převládající momenty ne-hudby definují a neodlučitelně připravují prožitek chvíle, kdy hudbu zažít může. Hudba se na nás dnes line všude. Hudba je nový hluk. Proč se těšit? Stačí stisknout tlačítko a očekávat zábavu.

Jako jiný příklad uveďme literární drama, příběh – ten dnes není něčím, co člověk dříve zažil jako vrchol kultury dvakrát za rok. Událost, na kterou se těší, kterou dlouze očekává, na kterou se vystrojí jako na veselku. Průměrný divák dnes shlédne dvě tři pět televizních her, příběhů, seriálů DENNĚ! Vyžaduje však stejnou emoční odezvu, jako dříve přinesla ta slavnostní chvíle, kdy otec s rodinou vyrazil jednou ročně do divadla. A protože emoce se nedostává (a dostávat nemůže, neboť emoce je reakcí na výjimečný, ne-běžný prožitek), hledáme novou zábavu – rychlou, vzrušivou a HNED.

A protože emoce se nedostává (a dostávat nemůže, neboť emoce je reakcí na výjimečný, ne-běžný prožitek), hledáme novou zábavu – rychlou, vzrušivou a HNED.

Kolotoč zábavy – nikdo nechce z kola ven

Každé spoléhání na model „zábavy“ s sebou zákonitě přináší také následné zevšednění, opadnutí emocí – hit přestává být hitem, už „je to staré“. Předmoderní vysoce uznávaná hodnota stáří, stálosti, opakování je v přímém rozporu s tradicí modernismu (snad jen s výjimkou historizujících nálad romantismu 19. století). Je třeba najít novou zábavu, lepší hit, lepší trend, jen proto, abychom jej po krátké době opět opouštěli. Výsledkem pak není pocit štěstí, který chceme prostřednictvím zábavy najít, ale naopak vzrůstající paradoxní pocit plochosti, opakovanosti, nudy a otázek typu „to je vše?“

Zda z kolotoče vystoupíme, nebo budeme řešit přibývající otázky, nudu a pocit všednosti hledáním lepších kolotočů, je jen na nás. Stejně jako je na nás, zda si pod koloběhem zábavy budeme představovat pouze kulturní (nebo spíše nekulturní) zábavu, nebo pochopíme, že úplně stejným mechanismem fungují i další odvozené průmysly – sportu, koníčků, trendů, módy, cestování, adrenalinových zážitků, nakupování…

Výsledkem pak není pocit štěstí, který chceme prostřednictvím zábavy najít, ale naopak vzrůstající paradoxní pocit plochosti, opakovanosti, nudy a otázek typu „to je vše?“

Hledání zábavy v hledání povolání

Nechci lacině kritizovat současnou společnost. Jako všude i zde platí, že nejdůležitější je správná míra. Chci však upozornit na velké nebezpečí vědomého nebo nevědomého rozšíření stejného očekávání, které dnes máme od světa „zábavy“ (show/sportbusinessu, kultury, světa emočních prožitků), také do světa práce.

Začali jsme totiž hodnotu „musí bavit“ požadovat také od svého povolání. Na rozdíl od charakteristik radosti z dobré práce, které jsme vyjmenovali na začátku článku, však očekáváme něco jiného: Stejně jako dnes nemusíme čekat týden na to, než si budeme moci skočit u muziky, a pouze otočíme knoflíkem rádia, chceme tentýž rychlý efekt od práce. Chceme jednoduše zvolit kanál (získat pracovní pozici, vystudovat školu, přečíst knihu o dané profesi, certifikovat se v dané profesi) a očekáváme, že nás zahltí proud příjemných prožitků, pozitivních emocí, instantní štěstí, nekonečná zábava. Chceme se bavit.

Kelly Family našeho povolání

V absurditě takové pozice pak dokonce činíme ještě další krok. Náš požadavek už ani není:“musím se bavit, když budu pracovat“, ale „práce MĚ musí BAVIT“, tak jako mě baví Jiřinka Bohdalová v sobotním Televarieté. Všimněme si té pasivity – už se ani nechceme cítit jako aktivní tvůrci, zodpovědní za své volby, za překonávání překážek a obtížného, ale jen jako pasivní příjemci zábavy a pozitivních prožitků: „práce mě musí bavit!“ To je pomýlený imperativ mnohých, kteří jsou zklamaní, že takové práce se nedostává.

Začali jsme totiž stejnou hodnotu „musí bavit“ požadovat také od svého povolání. Chceme jednoduše zvolit kanál a očekáváme, že nás zahltí proud příjemných prožitků, pozitivních emocí, instantní štěstí, nekonečná zábava. Chceme se bavit.

I pokud bychom našli práci, které takové nereálné požadavky splňuje, pak můžeme očekávat, že nás bude bavit přesně stejně dlouho jako právě aktuální hit nějaké hvězdy pop-music – ne příliš. Pojetí zábavy je z definice rychlé, instantní a konečné. Střídá ji zábava nová. Co nám zbývá, pokud začneme naši práci hodnotit kritériem zábavy, je nasnadě – přeladit, zvolit nový hit, to vše jen proto, abychom brzy ladili znovu…a možná učinili neustálé ladění našim smutným a ústředním životním motivem.

Smysl v práci? Pracovat na smyslu!

Práce a povolání nepřináší smysl tím, že nám poskytuje nekonečnou a stále rafinovanější zábavu (až padneme ve vysílení blaženosti…). Jistě, pocity radosti jsou důležité, a jsem poslední, kdo by vyzýval k tomu, volit povolaní, k němuž nemáme předpoklady. Vhodně zvolené povolání však přináší mnohem více:

• přináší pocit užitečnosti, prospěšnosti
• přináší pocit vlastní sebehodnoty a hrdosti (že jsem danou činnost zvládl, že jsem překonal obtížné, že jsem odborník, že dokážu pomoci, poradit)
• buduje naší identitu (opakované aktivity, které činíme v práci, se stávají součástí nás samých)
• umožňuje nám neustále tříbit a zlepšovat naše schopnosti, získávat nové zkušenosti a v neposlední řadě také poznávat svět
• umožňuje nám realizovat a uplatnit naše silné stránky, talenty, osobnostní vlastnosti, specifika temperamentu, jakož se i utkat se stránkami slabými
• umožňuje nám zabezpečit sebe a své blízké
• umožňuje nám zažít radost, že něco dokážeme, že něco umíme, že nám něco jde
• vytváří nás, mění nás, někam nás posouvá (jako výslednice naší osobnosti, charakteristik našeho povolání a prostředí a lidí, kteří jej obklopují)
• umožňuje nám upevňovat naši vůli, sebekontrolu, odhodlanost, nezdolnost (v překonávání konfliktů, překážek, nepříjemného)
• umožňuje nám zvyšovat naši odolnost vůči stresu (všimněte si, jak málo odolní vůči stresu se stávají dlouhodobě nezaměstnaní či důchodci, kteří nemají dostatek obtížných aktivit)
• staví nás mezi lidi, mezi určité typy lidí, s určitými hodnotami, preferencemi, životními filozofiemi (ať jsou to spolupracovníci, klienti, zákazníci nebo konkurenti), se kterými musíme jednat, které můžeme ovlivňovat a kterými jsme ovlivňováni.

Rozhodně bychom však od svého povolání neměli očekávat, že nás bude prostě „bavit“. Bylo by to stejně absurdní, jako kdybychom totéž „pobavení“ na způsob skečů Jiřinky Bohdalové a Pepy Dvořáka očekávali od našich partnerských vztahů, od našich dětí, od naší životní filozofie, od života samotného.

Teprve dlouhodobý souhrn všech výše uvedených (a dalších) funkcí dává práci to, co nazýváme smysl a uspokojení. Hledáme-li vhodné povolání, měli bychom se zamýšlet nad všemi těmito charakteristikami (zamýšlet se, které jsou pro nás důležité, jakého specifického vyznění pro nás dosahují v konkrétním povolání, zda je toto vyznění v souladu s našimi preferencemi a naší osobností, co můžeme změnit v rámci hranic daného povolání, a co již ne apod.).

Hledejme proto takové povolání, které pro nás má (či může přinést) smysl. Jistě, měla by jej určitě doprovázet také radost. Rozhodně bychom však od svého povolání neměli očekávat, že nás bude prostě „bavit“. Bylo by to stejně absurdní, jako kdybychom totéž „pobavení“ na způsob skečů Jiřinky Bohdalové a Pepy Dvořáka očekávali od našich partnerských vztahů, od našich dětí, od naší životní filozofie, od života samotného. Budeme-li si totiž toto „směšné“ kritérium („pobavit se/nasmát se“) klást jako základní podmínku, kterou budeme tyto své zásadní existenciální hodnoty definovat, pak – obávám se – nemůžeme od života očekávat větší hloubku, než v sobě obsahuje televizní legrace u sobotního Televarieté.