<-- Předchozí část

(3) Mýtus jediného klíčového rozhodnutí

S představou o neměnnosti rozhodnutí souvisí často představa o jejich dlouhodobém významu, který přeceňujeme. Většinou to není konkrétní jedno rozhodnutí, které učiníme teď a tady a které ovlivní naše životní naplnění a povolání na celý život. Ano, jsou situace a prostředí, které rozhodnou o našem budoucím směřování zcela zásadně, ale při zpětné analýze zjistíme, že jsme se do nich dostali stejně částečně „náhodou“ a nemohli jsme vůbec dopředu tušit, co nám konkrétně přinesou. Náš životní styl a naše povolání neurčujeme v jednom konkrétním rozhodnutí, ale v celé sérii rozhodnutí, které jsou ovlivněny našimi preferencemi spíše obecně.

S představou o neměnnosti rozhodnutí souvisí často představa o jejich dlouhodobém významu, který přeceňujeme. Většinou to není konkrétní jedno rozhodnutí, které učiníme teď a tady a které ovlivní naše životní naplnění a povolání na celý život.

Představme si pana Pavla, který se rozhoduje, zda převzít rodinný podnik svého tchána. Je tomu nakloněn, ale má dobře placenou práci u dobrého zaměstnavatele. Jeho dilema zní – odejít, nebo zůstat? Představme si čtyři různé scénáře: (a) Pavel zůstává v dobře placené práci, povyšuje, získává nové zkušenosti, nakonec ale firma propouští, on odchází s odstupným a převezme podnik tchána, (b) Pavla láká podnikání natolik, že odchází a převezme podnik tchána, (c), Pavel zůstává ve své práci, ale po dvou letech zjistí, že jej nenaplňuje, odchází a převezme podnik tchána, (d) Pavel zůstává ve své práci a zjišťuje, že se může o podnik tchána částečně starat i pokud tuto práci má.

Všechny čtyři alternativy nakonec ústí ve stejný výsledek, ve stejné povolání – pan Pavel se stará o rodinný podnik. Přesto konkrétní dilema (odejít z práce, nebo zůstat) může v danou chvíli pan Pavel vyřešit zdánlivě tak, že se tomuto cíli vzdaluje. Ale nikdo netvrdí, že cesta k vysněnému povolání musí být přímočará. Naopak, klikatý směr a spousta odboček někdy znamená získání různých zkušeností, nových pohledů a perspektiv, které by v případě přímočaré cesty (v dětství se rozhodnu, vystuduji na knihkupce a jsem celý život knihkupcem) nemusely vzniknout. Takový jinými obory ostřílený knihkupec najednou zjistí, že může prodávat jinak (pokud dříve pracoval v internetovém businessu) a zakládá amazon.com, nebo zjistí, že propojí svou práci s vydavatelstvím specializovaných knih v určitém oboru (ve kterém dříve pracoval a kterému rozumí), nebo zakládá frančízing perfektně organizovaných knihkupectví, které jsou vytvořena podle očekávání mainstreamového čtenáře a zároveň fungují velmi efektivně (protože předtím pracoval jako manažer v McDonald’s) a podobně.

Nikdo netvrdí, že cesta k vysněnému povolání musí být přímočará. Naopak, klikatý směr a spousta odboček někdy znamená získání různých zkušeností, nových pohledů a perspektiv, které by v případě přímočaré cesty nemusely vzniknout.

Jedním konkrétním rozhodnutím mohu potvrdit své významnější životní směřování (Pavel odchází z práce a převezme tchánův podnik), opačným rozhodnutím jej ale paradoxně mohu potvrdit také a ve stejném směru (Pavel zůstává v práci a uvědomuje si, že ho příliš nebaví a že by přece jen měl po nějaké době odejít…). Máme-li vlohy obchodníka, baví-li nás historie a rozhodneme se prodávat veterány, můžeme být v této roli stejně šťastni a naplnění, jako když se rozhodneme prodávat starý nábytek.

Neměli bychom se tedy příliš trápit konkrétními, dílčími aspekty daného rozhodnutí, ale spíše se ptát, zda obecné směřování, pro které se rozhodujeme, je v souladu s našimi hodnotami a vizí, zda si tímto rozhodnutím zavíráme, či nezavíráme vrátka pro další alternativy (Pavel ví, že nemusí podnik převzít ihned…), měli bychom mít na paměti, že své talenty a osobnost můžeme realizovat v mnoha konkrétních prostředích a konkrétních rolích, a ve všech můžeme být šťastni a naplněni. Pro jedno kvítí slunce nesvítí, jak říkaly naše babičky.

(4) Přílišné soustředění se na možnost, kterou jsme si nevybrali

Bajka o Buridanovu oslu ukazuje na nebezpečí, které nám hrozí, pokud se soustředíme více na to, co virtuálně ztrácíme (druhý bodlák), než na přirozené uvědomění si toho, co obecně získáváme (šťavnatou a chutnou krmi). Uvažování v intencích “mohu vše a chci vše” je uvažování infantilní, uvažování dítěte, které ve své představivosti a ve svých hrách opravdu může být jak etiopským králem, tak popelářem – a to poměrně rychle, možná i simultánně a bez velkého úsilí. Dospělý život však s sebou přináší závazek v rozhodnutí, uvědomění si zodpovědnosti za své volby, omezení času, omezení možností, ale také uvědomění si nutnosti, abychom se my sami pro sebe omezovali, chceme-li prožít život účelně, a nejen v infantilních, všezahrnujících, omnipotentních – ovšem pouze – fantaziích.

Možná, že můžeme sníst nejprve první, pak druhý bodlák. Možná lze za život spást i celé pole bodláků. Ale už neochutnáme všechna pole jetele, chutných travin, vojtěšky a nevím čeho všeho ještě.

Možná, že můžeme sníst nejprve první, pak druhý bodlák. Možná lze za život spást i celé pole bodláků. Ale už neochutnáme všechna pole jetele, chutných travin, vojtěšky a nevím čeho všeho ještě. Naše volby proto musí být takzvaně “pozitivní”, tedy musíme se soustředit více na to, co přinášejí, a zvažovat, zda je to hodnotné, než se příliš soustředit na všechno ostatní, co možná obsahují jiná pole. To platí i jinde v životě – pokud nechceme trávit své dny v bezúčelné depresi, je určitě lepší soustředit se na to, co je našimi přednostmi a silnými stránkami, než se zabývat slabinami, mít radost z toho, co jsme, než se trápit tím, co nejsme a nikdy nebudeme (etiopští králi, top modelky, noví Einsteinové či Rockefellerové). Protože množina toho, co nemáme a nebudeme mít, je neuvěřitelně obrovská, rovná se vesmíru mínus ta titěrná množina věcí a vlastností, které máme a jsme…

Mýtus vlastnictví (“musím mít, abych mohl být”) a mýtus jednoho zaměstnání

Často je však bezvýchodnost, kterou pociťujeme v podobě nutnosti drasticky omezit své přání a volby, způsobena spíše našim uvažováním, které je příliš rigidní a omezené zvyklostmi a tradičním vnímáním. Takové vnímání může být ovlivněno dvěma moderními a propojenými mýty “vlastnictví” a “jednoho specializovaného zaměstnání”. Tyto mýty říkají – (1) abyste si dané věci užili a zažili vše, co potřebujete, musíte danou věc mít (=vlastnit). (2) Abyste našli naplnění v dané činnosti, musíte ji mít jako svou jedinou profesi a věnovat jí veškerý čas. (=jedině tak budete danou činnost vlastnit. A tedy jedině tak si ji můžete užít.)

Začneme se tak orientovat spíše na prožívání důležitých aspektů života a toho, co považujeme za hodnotné, než na vlastnictví věcí, které nám tyto prožitky mají teprve zprostředkovat.

Problémy s rozhodováním a volbami lze často vyřešit jen tím, že si uvědomíme iracionalitu těchto přesvědčení, přizpůsobíme tomu svůj životní styl a začneme myslet kreativně. Začneme se tak orientovat spíše na prožívání důležitých aspektů života a toho, co považujeme za hodnotné, než na vlastnictví věcí, které nám tyto prožitky mají teprve zprostředkovat. Slavný psycholog 20. století Erich Fromm upozornil na uvedený moderní mýtus naší civilizace ve své knize “Být, nebo mít” před více než třiceti lety: domníváme se, že vlastnictví (nikoli nutně v ekonomickém, ale spíše psychologickém smyslu) nám zabezpečí spokojenost v rovině prožitkové. Chceme věci a situace mít, disponovat jimi a tedy mít pocit, že je kontrolujeme, chceme je držet v rukou a nepustit je, a to nám má zaručit, že vždy znovu a opakovaně vstoupíme do prožitku, který tyto věci přinášejí.

Výborným příkladem tohoto fenoménu je obliba mnohých z nás v pořizování nepřiměřeného množství fotografií: nejsme schopni prožít přítomnou, avšak prchavou chvíli teď a tady, chceme si prožitek uchovat (“mít jej”), vzít si jej s sebou – proto pořizujeme fotografie v pošetilé a nemožné snaze přenést tuto jedinečnou chvíli do budoucna. Pořídíme tak za den nikoli jeden nebo deset snímků pro příjemnou vzpomínku, ale stovky fotografií. Chceme jakýkoli přítomný hodnotný okamžik díky fotografii “zvěčnit” (=zvlastnit). Což samozřejmě není možné. Ovšem paradoxně si pak nejsme schopni tento okamžik užít ani v onu chvíli, kdy nastane, protože se soustředíme…na pořizování fotografií. Podobně milionáři v depresi nepomůže, koupí-li si cirkus. Manželství neutuží, pokud svou ženu zamkneme doma, abychom měli jistotu, že nám “naše vlastnictví” neuteče. Chodíme-li rádi po horách – budeme chodit raději, když si jednu nebo dvě hory koupíme?

Druhý moderní mýtus – že vše hodnotné musíme realizovat pouze v jednom velkém zaměstnání, je s tímto prvním mýtem – pro mnohé překvapivě – propojen. Je to totiž právě koncept každodenního “zaměstnání” a profesní role, která nám má dát opět pocit vlastnění a kontrolování našich hodnotných pracovních prožitků. Často vnímáme svou pracovní situaci tak, že “máme” práci opraváře než “rádi opravujeme”. (Iluzorní) jistota zaměstnání nám dává (iluzorní) pocit kontroly, pocit, že máme zdroj svých příjemných pracovních prožitků (a všech potřeb, které zaměstnání přináší) pevně ve svých rukou. To je samozřejmě v pořádku a je to tak dobře – pryč jsou doby, kdy jsme se bezcílně potloukali od jeskyně k jeskyni v obavách, kde se objeví šavlozubý tygr. Na druhou stranu však nám toto pojetí “mít práci” velmi často brání v uvědomění, že mnoho dalších prožitků a uspokojení svých talentů můžeme realizovat také nesčetnými a odlišnými způsoby.

Tím samozřejmě nevyzývám k askezi nebo nehromadění majetku. Chci však upozornit na to, že bychom měli odlišovat prožitkový aspekt jakékoli věci či situace, od aspektu jejího vlastnění. Někdy jde samozřejmě obé ruku v ruce: Pokud je naší motivací a zdrojem radosti vlastnit a probírat se sbírkou známek, mít krásné auto nebo pěkný rodinný domek, je vše v pořádku. Ale tento překryv neplatí vždy. Abych si užil svých oblíbených barokních historických zahrad, nemusím nutně vlastnit zámek – možná mi bude úplně stačit jednou za měsíc nějakou navštívit (protože to, co mě těší, je pohled na ně, nikoli okopávání kytiček a odhánění škůdců). Abych si užil radosti při práci v přírodě, nemusím hned kupovat farmu – možná úplně stačí zajet jednou za čas za babičkou, nebo na agroturistický pobyt (protože to, co mě těší, jsou sedlácké činnosti, ne starosti, komu prodat úrodu). Abych realizoval svůj talent v psaní a tvorbě – nemusím obětovat svou kariéru, možná stačí nejprve založit si blog nebo občas napsat povídku jako zpestření večírku se známými (protože to, co mě těší, je psaní samotné a radost, že někoho pobaví, nepotřebuji strávit dlouhé chvíle přemlouváním nakladatelů, aby mě učinili slavným…). Abych pracoval s dětmi – nemusím se stát dětským psychologem, stačí se zapojit do dobrovolnických víkendových návštěv SOS vesniček (protože to, co mě těší, je kontakt s dětmi a pocit prospěšnosti, ne potřeba léčit a diagnostikovat jejich poruchy).

Mnohdy to nejlepší, co můžeme pro naše rozhodnutí udělat, je změnit svůj životní styl tak, aby se dané aspekty našich zájmů, talentů a preferencí mohly projevit hned, a neodkládat je “na potom” nebo “na důchod”, a nechat volby a rozhodnutí samotné, aby si našly nás.

Nikdy nevíme, kam nás takové věci posunou – třeba budeme za pár let správci zámku, dětskými psychology, nebo věhlasnými spisovateli. Ale možná také ne. Mnohdy to nejlepší, co můžeme pro naše rozhodnutí udělat, je změnit svůj životní styl tak, aby se dané aspekty našich zájmů, talentů a preferencí alespoň trochu mohly projevit hned, a neodkládat je “na potom” nebo “na důchod”, a nechat volby a rozhodnutí samotné, aby si našly nás. Takové volby totiž budou učiněny na základě skutečně hlubokých potřeb, silných preferencí, výrazných talentů – neboť ty nás naplňují nejvíce a těm se budeme postupně nejvíce věnovat. A pokud se budeme rozhodovat na základě těchto výrazných potřeb, pak budou naše rozhodnutí vždy jednodušší. Stejně jako Buridanův osel by určitě nezažíval dilema, kdyby se nesoustředil na povrchní chuť, ale měl prostě hlad…

Pokračování –>